Duše

(Dopis do H.)

Má vzdálená a stále neznámá!

Sotva jsem si Vás představil, slyším, jak protestujete: „Tak prr! Duši čas neodnáší jako spadané listí, jako milostná psaníčka.“

Máte pravdu. Duše je neuchopitelná. To není pampeliščí chmýří.

K tomuhle zjištění mě přivedla náhoda. Napadlo mě zeptat se několika kluků, školáků a synů mých přátel, co je to duše. Nevěděli – (tak jako já v jejich letech i dnes) – nezajímalo je to – (na rozdíl ode mne tehdy) – otázku brali jako „dospělácké pružení“. Zato však velice informovaně a erudovaně se rozhovořili o duších. Chci říct o duchách. Znali duchy londýnské z doby královny Viktorie, duchy středověkých skotských slatin – i ty nejnovější, řádící v New Yorku. Mají to z videa, pochopil jsem.

Stud mi nedovolil, abych jim řekl, co Vám teď napíšu. Jako kluk jsem věřil, že duše je. Že je někde ve mně, i v Tondovi Pšeničkovi naproti z průchodu, i když už od první třídy vypadal, že z něho bude vzpěrač, kterým se také stal, i v Aleně Kůstkové ze 6. C, přestože propíchala špendlíkem každou mou foto podobenku, kterou jsem jí poslal. Vždycky ve mně byla malá dušička, že mi ji – propíchanou – pošle zpátky. A taky že ji vždycky propíchanou zpátky poslala.

Ale stejně. Něco mi říkalo, že někde v člověku duše je. Jenže nikdo mi nedokázal říct, jak vypadá a kde v těle sídlí. Představoval jsem si, že člověk má duši podobnou jako kapr. Tuhle kapří duši byste mohla znát. Pokud ovšem nekupujete vánočního kapra už rozporcovaného, nebo pokud ho nekupujete sice celého a živého, ale jen proto, abyste ho pak vypustila zase do rybníka. Je to hezký zvyk, svědčící o dobré duši ve vztahu ke kaprům. Někde jsem četl, že kapra hází do Vltavy dobrodušně o Štědrém večeru pan Václav Klaus. Ale to jsem odbočil.

Na kapří duši se mi od dětství líbilo, že přežije své kapří tělo, ale dlouho to nevydrží: bez těla stejně splaskne. Když mi pak děda řekl, že duše je něco na způsob plováku, že kapr – nemít duši – by se utopil, měl jsem v hlavě celkem jasno. Řekl jsem si: „Duše je to, co kapra a člověka drží nad vodou. A když někdy člověk přijde o všechno, shoří mu dům, zkrachuje pojišťovna a zůstanou mu jen vlastní propíchané fotografie, nesmí dovolit, aby mu splaskla duše. Protože duše potřebuje péči a starostlivost. Stačí malá dírka a je zle.“

I tohle jsem už poznal jako kluk, který strávil většinu volného času na kole. Moc dobře vím, co to je, když se píchne duše. Často jsem tu dírku – v umyvadle pod vodou podle vzduchového gejzírku – hledal a pak lepil…

Bohužel ani s tímhle pomocným přirovnáním bych dneska u synů svých přátel nepochodil. Slyšel jsem, že nejnovější kola už nemají duše, že se plní jakousi pěnou, proti které je i ten nejdelší hřebík krátký.

A tak toho raději nechám. O duši už ani neceknu. Na mou duši.

V Praze 25. února 1995