Jak odejít… a přitom zůstat doma

S tím si neporadila Chytrá horákyně, nýbrž můj spolužák z jedné podivné socialistické školy.

Nesl jméno Ivan, zatímco škola se jmenovala „dvouletý abi­turientský kurs pro absolventy jedenáctiletky při Hospodářské škole pro mezinárodní vztahy“. Do téhle lidodemo školské novinky mohli být přijati pouze jinoši. Jako ve staré dobré Anglii, přestože budova stála v pražské Resslově ulici a psal se školní rok 1957–1958.

Vizte: škola plná holek a uprostřed jedna pánská třída výrostků, kterým se zavřely brány vysokého školství, zato však otevřela dvířka do ráje rozhihňaných budoucích sekretářek mezinárodních vztahů.

Co s tím? Ivan a já? Bloudi, procházeli jsme tou zahradou podobně jako studiem účetnictví a obchodní korespondence, tedy nevšímavě, majíce jiné poslání. Lovili jsme po hospodách motýla poezie.

Ivan mi předčítal s hereckým talentem své chytré satirky a parodie a já mu na oplátku přinášel své hloupé básně, každý den jednu. Živili jsme se papírem, desítkou a chlebem. Takový suchý krajíček k pivu, když jste jím šikovně profoukli kouř cigarety zn. Lípa, chutnal jako krajíc s uzeným. Kdo nevěří, ať to zkusí.

Tak jsme jaksi mimoděk přišli k druhé maturitě, nicméně do mezinárodních vztahů jsme nezasáhli. Šli jsme si po svém.

V šedesátých letech se jako ve snu žilo rychle, Ivan se objevoval a mizel a po srpnovém probuzení roku 68 – zmizel docela. Z náhodných zpráv jsem se dozvídal, že Ivan Kraus je někde jako herec, a pak jinde jako scenárista, ještě jinde jako loutkař a kabaretiér. Ale hlavně že píše, to mě zajímalo víc, než kde je. Cizí země jsou mi cizí.

To na tobě doschne, říká titul z nakladatelství Rozmluvy. Otevřu a čtu: „Určitě nepřeháním, když řeknu, že mé mládí bylo do jisté míry nebo rozhodně vlhčí než dětství mých kamarádů a spolužáků, kteří si žili proti mně v suchu a teple. Matka právala vždycky až do noci. Ráno, když jsme vstávali, bývala trochu nervózní a otáčela dveřmi pokoje nebo mávala nějakým kusem prádla. Když jsme se s nechutí oblékali, uklidňovala nás: „To nevadí, to na vás doschne.“

Knížka lehce načrtnutých, jakoby spatra vyprávěných příhod a charakteristik podaných s patřičným gustem a nadsázkou je věnována mámě, tátovi a sourozencům Elišce, Michaelovi, Janovi a Kateřině.

Ale já jsem tu našel i zprávu o životě exulanta. Rodinný recept na emigrační stresy. Návod, jak odejít a přitom zůstat doma.

10. září 1992