Zlomený klíč pod rohožkou

Titul nelže. Nabízím tu román v kostce, navíc pravdivý příběh. V září roku 1992 v městě Londýně rozhodl jsem se navštívit svého anglického přítele, a to bez výstrahy.

Zacloumal jsem klepátkem na dveřích kdysi honosného domu na lepší straně Temže a přišla mi otevřít žena mého starého přítele. Pochopitelně nevěděla, kam mě zařadit. Čtvrt století je dlouhá doba.

Když mince vzpomínek zapadla do správné zdířky, usmála se drobně a pravila, že můj starý přítel má novou mladou ženu a ona že je také „very busy“, protože s jeho (jejich) dětmi odjíždí na dva týdny do Turecka. Sbaleno už prý má, ale ještě neudala kočky.

„Co provedly?“ zeptal jsem se vtipně. Prý nic, prostě k nim ještě nesehnala „pussy-sitter“. I mně po chvilce mince cinkla, pochopil jsem, že jde o kočičí variantu „baby-sitter“, široce jsem se usmál a pravil, že můžu dělat chlupatým mazlíčkům čtrnáct dní chůvu.

Hned nato jsem byl svým svěřenkám představen (byly čtyři, ty potvory), proveden domem a zpustlou zahradou, předány klíče a tím určen ráz mé nečekané dovolené.

Všechno klapalo. Kočky byly soběstačné, starý přítel s novou ženou příjemně zpustlý, z Turecka došel pohled plný slunce a vděčnosti.

S Londýnem jsem se rozloučil ve „svém“ pubu U Černé labutě, když jedenáctá odzvonila. V sedm ráno mi letělo letadlo do Prahy. Na shledanou Londýne, sbohem kočky! V této chvíli končí poklidná epika vyprávění.

Posílen několika Guinnessovými pivy otočil jsem klíčem v zámku – a ten se zlomil. Uvnitř a u krčku. Co teď?

Počestná ulice už spala. Zabušil jsem na vrata sousedního sídla. Vyšel Mario, drobný muž v tlustém županu, a za ním se vynořila jeho ztepilá manželka Brigita. Ta posvítila baterkou na zámek a usoudila, že se v téhle věci nedá nic dělat. Ale že je nejvyšší čas se seznámit. Ona že je Švédka z protestantské rodiny. Před dvaceti roky se poprvé podívala do ciziny – do Anglie – a potkala tam Maria. Mario že je Ital z katolické rodiny. Při své první cestě do ciziny narazil na Brigitu – a vzali se. Zůstali v Anglii, spojili svá vyznání v kompromis anglikánské církve, mají sedmnáctiletou dceru Annu, religiózní skautku. Právě teď je na táboře někde v hrabství Devonshire a nikdy neopustila anglické břehy.

„Ale já je musím opustit!“ zvolal jsem. „Za pár hodin mi startuje letadlo. Potřebuji nutně zámečníka!“

„Zavolám našemu pastorovi,“ rozhodl Mario. Vytočil číslo a zřejmě vytočil i pastora, protože u sluchátka popelavěl a rudl, ale nakonec blaženě zavěsil: „John přijde.“

Za necelou hodinku pastor přicupital, v brašně měl nářadí hodné kasaře, zručně zámek rozebral, popřál mi šťastnou cestu a hodně zdraví našemu panu prezidentovi, zlomený klíč dal pod rohožku a šel se dospat.

Nám už to nestálo za to. Bylo k ránu. Mario se nabídl, že mě odveze na letiště. Dopili jsme druhou láhev italského sektu; ta první byla na setkání, ta druhá na rozloučenou. Brigita si dojatě (zády k nám) zunkla z láhvičky švédských alkoholizovaných zdravotních kapek a řekla: „Bůh žehnej tomu zlomenýmu klíči! Tady se jinak vůbec nic neděje.“

Konec románu.

Epilog

O čtyři roky později, ale v prosinci, stála u našich dveří dívka na prahu ženství. Představila se jako Anna, dcera Brigity a Maria. Je poprvé v Praze a poprvé v cizině, prohlásila, a zpátky do Anglie ji nikdo nedostane, protože se tam nic neděje. Ostatně potkala tu Todora z pravoslavné rodiny a zjara se budou brát. Vlastně se přišla zeptat, jestli bych nepřišel na svatební party. Jen malá partička anglických, makedonských a amerických přátel. Ale ještě nevědí, v jaké hospodě to bude. U Vystřelenýho voka? U Zavěšenýho kafe? Co prý myslím. Tak jsem navrhl hospodu U Zlomenýho klíče. Zapsala si to a já se modlím jazykem všech věr, aby v Praze, kde je teď pro dychtivé mladé cizince všechno, do jara i nějaká ta U Zlomenýho klíče byla.