Fandové

Pan fotbalista Josef Bican vzpomínal na jedno protektorátní derby Sparta-Slavie: „Když hlasatel oznamoval sestavu Slavie a nakonec ohlásil Habáska, dvacet tisíc diváků se rozesmálo. Pokládali to za báječný vtip.“

Co mě na tom sdělení upoutalo? Počet fanoušků a skutečnost, že všichni, nebo téměř všichni museli znát knihu Karla Poláčka Muži v offsidu nebo stejnojmenný film. Jinak by na jméno tak spontánně nezareagovali. A ještě něco: Pepa Bican objevil Frantu Habáska, jmenovce poláčkovského hrdiny, jednou na Žlutých lázních při nohejbalu. Zalíbilo se mu, co dokáže za kouzla s míčem, a tak ho pozval na velké hřiště. Trenér to s Habáskem zkusil a pak ho hned postavil jako levého halva v mistrovském zápase. A fandové se radovali. Fandové se smáli. Pozor, neposmívali se. Sparťané i slávisti se smáli i těšili, až neznámý Habásko vyběhne na trávník.

Být fanda na fotbal je něco docela jiného, než být fanda třeba na kaktusy. Fotbalový fanoušek je tvořen množinou stejně postižených, je to sociální fenomén. Je to postižení, které se dědí po meči.

Musím tu zvolat: ten fotbal! A ty řízky! Maminčiny nedělní řízky a k nim – podržte se! – doma uválené nudle a špenát z listů. Mlel se na strojku, protože mražený nebyl tehdy ještě na světě. A po obědě už jen těšení: pojedu s tátou tramvají přes celou Prahu na Letnou. V předsíni jsem mu naviksoval a vyglancoval polobotky, protože on se chodil dívat na playery, ale zároveň měl v tom chystaném fotbalovém představení i svou roli dandyho. A komentátora, který potřeboval vstupovat do dialogu se spolustojícími. Vyhledával zásadně smíšené skupinky. Hloučky, v nichž se škorpili domácí s hosty. (Škorpili je to pravé slovo, moji milí rodáci a rowdies.)

Otec sparťan k sousedovi slávistovi reklamujícímu surový zákrok domácího hráče: „Máte na očích klapky! Kde jste viděl faul, vy koni!“

Soused: „Kdo je u vás vůl?!“

Otec: „Jen vůl si plete vola s koněm.“

Soused: „Jste ňákej moc chytrej!“

Otec: „Tak vidíte.“

Z výchovných důvodů – a taky proto, abych něco viděl – stával jsem na dětské tribuně. Byla tam tehdy. Ale nebyl tam tehdy nápis Fandi, ale zůstaň člověkem.

Ostatně si nevzpomínám, že by docházelo ke šťouchancům. Lokty, myslím. O šťouchání žerdí se ještě nic nevědělo – podobně jako o mraženém špenátu. „Ty špenáte!“ jsem ovšem coby děcko na rozhodčí hulákal.