Sluníčko, petry, stroj, jaro, telefon – a tak vůbec: Nic

Sahám po novinách na podpal. Mám kamna zvaná petry a stroj zvaný psací. Sedím a hledím. Sluníčko zkoumá dvorek a prodírá se vetchou střechou kůlny. Zimě ubývá na síle. Mám čas to pozorovat.

Nemediálně medituju, hraju si na starého čínského básníka a čekám, co mě napadne, spoléhaje na počínající jaro.

Ale ani ťuk. Jaro je tady, musí zvolat příroda nebo Ludvík Vaculík. Jinak to nezabere.

Mám také telefon, ale nikdo mi nevolá. Zeus si to nepřeje. Když tu náhle Lidové noviny. Že prý jim dochází Co napadá. Konečně zadání. Nemediální meditování po delší době bolí. Slibuju si, že mě napadne něco jarně plachého, když sedím u peter, a nikoliv v redakci, kde má každou chvíli někdo nějaký rázný nápad nebo názor a hned ho kachnám hází.

Jenže nic. Co napadlo mne, musel jsem po přečtení hodit do kamen.

Musím přijít na jiné, nebo alespoň na nějaké myšlenky. Zkouším tedy někomu zatelefonovat. Bohužel Zeus Telecom je proti. Až příští den Olymp telecomního bojkotu zdolal Petr Skoumal.

Svěřil jsem se mu jako příteli a hudebnímu skladateli, kterého pořád musí něco v notách napadat, že mě nic nenapadá. Tak to napiš, poradil mi.

Vysvětlil jsem mu, že když napíšu pouhé jednověté sdělení, že mě už nic nenapadá, bude kus stránky místo černi pokrývat tiskařská běloba, protože rubrika Co napadá má svůj daný rozměr.

Dodal jsem, že bílé místo v novinách působí vždycky významněji než to potištěné. Tak vidíš, radoval se skladatel.

Zbytečně se radoval. Rubrika je, jak patrno, potištěná. Nic se neděje. Jen mi vyhasla kamna. Sahám po novinách na podpal…

21. března 1995