TOM

Je-li člověku dvacet, společné bydlení se dvěma vrstevníky může být docela fajn; v jednačtyřiceti to už není legrace.

Občas vás uprostřed noci probudí počínající kocovina a žízeň, takže vstanete a jdete se napít chlorované vody z kohoutku, protože je úplně zbytečné pokoušet se v lednici objevit vaše pivo nebo minerálku. Jste líní hledat potmě pantofle, takže na bosých chodidlech, jak jste chmurně předpokládali, cítíte ztvrdlé drobky chleba, paprikové chipsy, Skippyho ostříhané nehty, rozšlapané olivy v česnekovém nálevu a bůhvíco ještě. V příští chvíli uklouznete po rozházených prospektech Eurotelu. Skippy si třikrát ročně kupuje nový mobil­ní telefon, každý měsíc mění zvolený tarif a neustále počítá volné minuty, přestože víceméně nemá, komu by zavolal. Stejně jako já – volných minut máme oba na rozdávání. Z Jedničky i z Trojky je slyšet chrápání obou spolubydlících a z korkové nástěnky na zdi v předsíni vystupuje ze tmy bílá čtvrtka s posledním marným pokusem o měsíční rozdělení úklidu. Tiše otevřete dveře do koupelny, po hmatu našátráte gumovou vagínu, kterou Skippy o jednom deštivém víkendu před dvěma lety nainstaloval na zeď místo vypínače, stisknete víčka k sobě a rozsvítíte. Potom oči pomalu otevřete: na neuvěřitelně špinavém umývadle leží tři holicí strojky. Zrcadlo nad ním je zacákané tolika druhy zubní pasty, že začíná připomínat nevydařenou abstraktní malbu. Pustíte vodu, necháváte ji odtéct a pozorujete svoje vrásky pod očima i na čele. Posloucháte, jak voda mizí ve výlevce: v tichu nočního bytu vám ten zvuk připadá jakoby významnější než ve dne. Jako by obsahoval nějaký zakódovaný vzkaz – vzkaz pro vás: Za moc to nestojí, co, kámo? A bude hůř.

Ani vás to moc nepřekvapí. Možná dokonce lehce přikývnete hlavou, zastavíte vodu a jdete si znovu lehnout. K sobě, do Dvojky.