TOM

Na tabuli v hale u pokladen je napsáno, že venkovní teplota je patnáct stupňů; voda má údajně devatenáct. Říkám, že bychom mohli bazén pro změnu vynechat a jít třeba do kina; Jeff je pro, ale Eva nás prosí, ať to nevzdáváme.

„Já si prostě musím zaplavat,“ tvrdí. „Musím!“

Jeff se na mě podívá.

„Tak jo,“ vzdychnu.

Eva radostně přiskočí a políbí mě na tvář.

Studený vítr trhá kalnou oblohu na šedobílé cáry. Koupaliště je úplně vylidněné, i plavčík zalezl dovnitř, v bazénu se pravidelně míjejí jediní dva plavci. Jeff a já sedíme ve dřepu zády ke vchodu do dámských šaten, každý po jedné straně, jektáme zubama a snažíme se co nejvíc schoulit do malých mokrých ručníků (velké osušky nikdy nenosíme, bůhvíproč nám připadají zženštilé).

„To teda kecaj,“ konstatuje Jeff ponuře. „Je tak maximálně dvanáct.“

Přikývnu. V šatně jsem mu navrhl, že vzhledem k počasí bychom se snad mohli obejít bez sprchování, ale namítal, že by to Eva poznala. Blíží se asi třicetiletá žena, za sebou vleče promodralého předškoláka v župánku; spěchá, ale i tak si nás stihne pobaveně prohlédnout – na Jeffovi se její pohled zdrží o vteřinu déle. Už jsem zvyklý. Napadne mě, že v tomto rozestavení vypadáme jako parodie na kamenné palácové lvy. Dveře dámských šaten zaklapnou a znovu se rozhostí ticho.

„Já se z ní zblázním,“ říká už podruhé Jeff.

Já taky, pomyslím si.

„Co tam může tak dlouho dělat?“

Raději si to nepředstavuji. Konečně zaslechnu rychlý pleskot bosých nohou. Zůstávám sedět, jen vzhlédnu vzhůru: nejprve spatřím její prohnutá záda a vystrčený zadek, kterým si otvírá prosklené dveře – má plné ruce. Také ona se sprchovala, žluté plavky se jí lepí na kůži. Na rozdíl od nás už je opálená; na těch několika málo centimetrech, kde jí látka plavek nepatrně odstává, je pokožka viditelně světlejší. Všimne si nás a její do té doby soustředěná tvář ožije ostýchavým úsměvem. Vítr se zmocní světlého chmýří na jejích skráních. Zůstane stát přesně uprostřed mezi námi – jako by mi pouhá symetrie mohla zajistit spravedlnost. Jako by tím, že si nestoupne blíž k Jeffovi, mohla odčinit skutečnost, že nechodí se mnou, ale s ním.

„Hele, tvoji palácoví psíci,“ prohodím, než Jeff vstane (na poslední chvíli se rozhodnu zaměnit lvy za psíky, připadá mi to tak lepší). „Haf haf!“

Pohlédnu na Jeffa; pochopí.

„Haf! Haf! Haf!“ zaštěká oddaně.

Eva mě odmění úsměvem tak sladkým, až mi zatrne ve slabinách.

„Ježišmarjá, tak pojďte!“ volá Jeff.

Všichni tři se jako na povel rozběhneme, ale před bazénkem s dezinfekcí se zastavíme. Eva natáhne nohu, propne špičku a zkusmo ponoří prstíky do vody: jako pokaždé nakrčí nos a nádavkem ještě zdvihne obočí, vykulí oči a sešpulí ústa.

„Studí!“ vypískne.

Podobné grimasy, nekontrolovatelné záchvaty smíchu a především všemožné prostocviky a poskakování tvoří poslední spojnici s jejím dětstvím. Přeberu od ní velkou sportovní kabelu (trýznivá zdvořilost, dočtu se o mnoho let později v Alexandrijském kvartetu Lawrence Durrella) a Jeff Evu vezme do náruče. Nese ji mnohem dál než pouze za hranu bazénku: buď jí chce demonstrovat svou sílu, nebo se snaží vzdálit co nejdál ode mě. Dívá se jí do očí, Eva jeho pohled opětuje – já sleduji pro změnu její dočasně zdeformovaná ňadra a překvapivě tmavé chloupky, které jí vylézají z plavek. Moje vylézající chloupky nepozoruje nikdo. Na dlouhé vteřiny přestávám existovat. Stojím po kotníky v jakémsi studeném chemickém roztoku, třesu se zimou a oběma rukama pevně svírám Evinu tašku.

Začíná květen, měsíc lásky.