EVA

Na třídní srazy, které s obdivuhodnou vytrvalostí každoročně organizují Marie a Zuzana, se pokaždé docela těší – dokonce víc, než dokáže pochopit. Co si od toho pořád slibuji? ptá se Eva sama sebe, ale stejně si vždycky zajde k holiči a koupí něco nového na sebe.

V posledních letech účast opět stoupá. Asi za tím bude sentiment. Jak říká Tom: nostalgie se chytá čehokoliv. Prý si začali uvědomovat, že jiné, lepší mládí už nedostanou, a snaží se spokojit s tím, co skutečně bylo. Navíc jim tahle setkání dávají jistotu předvídatelnosti: svět se mění tak rychle, až je to začíná děsit – na srazech se sice občas vzájemně překvapují, ale neděsí. Vědí, co od sebe mohou čekat. Možná na tom něco bude.

První rok po rozvodu přišli s Jeffem natruc oba. Je to snad i moje třída, říkala mu pohledem. Jeff, bedlivě sledován ostatními, ji zběžně políbil na tvář. Seděli samozřejmě každý zvlášť. Viděla na něm, že by se rád bavil, ale že mu to vzhledem k její přítomnosti nepřipadá vhodné. Taky mu nikdy neuniklo, když si k ní někdo přisedl, například Skippy nebo Tom. Nakonec to nevydržel, opil se a přede všemi se líbal s nějakou úplně cizí holkou, na kterou narazil cestou na toaletu – a díval se přitom Evě do očí. Od té doby to mají s Jeffem rozdělené: liché roky chodí ona, sudé on.

Letos je na řadě Eva.

Vystoupí z tramvaje o zastávku dřív a ještě se záměrně loudá, a přesto je v dotyčné restauraci jako první. Více než dvacet minut tudíž osaměle sedí u jediného volného stolu a každou chvíli musí odrážet nájezdy nově příchozích hostů.

Čtyři zářivě mladé tváře; jedna – dívčí – se oddělí a zamíří k ní.

„Nezlobte se, ten stůl je obsazený,“ opakuje Eva trpělivě. „Máme tu sraz spolužáků z gymnázia.“

Nespokojené, nesouhlasné ušklíbnutí. Přišli se bavit a tahle bába jim to komplikuje. Ztratili jsme snad právo na život? Je mi čtyřicet jedna, a ona by mě nejraději shodila ze skály, říká si Eva naštvaně, zatímco s asertivním úsměvem čelí pohledu té slečny.

Když se konečně dostaví Marie, Tom a další, vyčítavě jim všechno převypráví.

„Příště přijdu minimálně o hodinu pozdějc! Umíte si to představit – sedět tu skoro půl hodiny úplně sama?“

„A čelit posměšně shovívavým pohledům těch, kterým stáří ještě nezačalo…“ říká Tom.

Ostatní to berou jako zábavnou poznámku.

„Vám to připadá k smíchu?“ nechápe Eva. „Připadá vám k smíchu, že v polovině všech televizních reklam jsou hubený šestnáctiletý modelky? Copak je tohle normální?“

Když se později baví o pražských hospodách a kavárnách, přichází s nápadem na klub, který by se jmenoval Čtyřicet a víc. Tvrdí, že takový klub Praha naléhavě potřebuje. Lidé jejich věku by si v něm mohli zatancovat bez obvyklého pocitu nepatřičnosti.

„Radši rovnou padesát a víc,“ říká Katka.

„Ten klub už existuje,“ poznamená Marie. „Jmenuje se Na Vlachovce.“

Zase je jediná, kdo se nesměje. Asi opravdu nemá smysl pro humor. Dívá se na všechny ty zašedlé plomby, můstky a korunky a chce se jí umřít. Přichází servírka a Tom objednává víno.

„Pro mě jen minerálku,“ hlásí.

Marie vytahuje z kabelky tři čajové svíčky a postupně je zapálí; mládež od okolních stolů ji znechuceně pozoruje. Eva myslí na Rudolfa. Na srazy pokaždé přijížděl autem, přestože by tu byl samozřejmě rychleji metrem nebo tramvají, a navíc by neměl problémy s parkováním, ale zřejmě měl své důvody; proto nikdy nepil, takže společně s ní a několika dalšími abstinenty léta tvořil vysmívanou, diskriminovanou minoritu. Naoko tím trpěli, ale ve skutečnosti si připadali tak nějak lepší než všichni ti ožungři, jak ostatní spolužáky posměšně nazýval Rudolf, než se předloni na jaře – úplně střízlivý – zabil kdesi u polských hranic ve svém novém opelu. Ráno nám budete závidět, vy ožungři! říkával. Co mi budou závidět – že mě nebolí hlava? napadne ji najednou.

A dál? Co ještě?

„Anebo já si dám dneska taky víno,“ říká k všeobecnému překvapení.