TOM

Nejstarší dochovaná Jeffova gymnaziální fotografie, pochopitelně černobílá, je z lyžařského kursu v prvním ročníku: světlé vlasy dosahující (stejně jako tenkrát ty moje) až na samu hranici dobové přijatelnosti, komický náznak knírku a obvyklý tázavý výraz v hezkých očích. Co na snímku například není: jeho nezbytně klátivá chůze, která co chvíli přecházela v běh, zvyk naklánět při hovoru hlavu na stranu nebo ona krátká hluboká vráska, jež se uprostřed jeho obočí objevovala pokaždé, když s něčím nesouhlasil.

Přátelství s Jeffem, trvající už více než čtvrt století, začalo onu zářijovou vyučovací hodinu, kdy nám profesorka zeměpisu cosi ukazovala na meotaru – nepamatuji se, o co šlo, vím jen, že těsně po projekci se na jednom z velkých oken vzadu ve třídě zasekla roleta. Jeff, který seděl v lavici pod oknem, se okamžitě vymrštil (židle příšerně zaskřípala), a aniž jej k tomu kdokoli vyzval, po krátkém rozběhu vyskočil mezi květináče na mramorový parapet okna. Zavrávoral – třída jen zahučela – ale ihned nabyl rovnováhy a oběma rukama roletu vytáhl. Potom seskočil, uklonil se a zase si sedl.

Zdálo se mi, že třída ve zlomku vteřiny zaváhala, jak má Jeffův výstup hodnotit: zda jej coby sympatickou provokaci a zároveň slušný sportovní výkon ocenit, nebo se přiklonit na stranu vyučující, která si ironicky ťukala na čelo, a Jeffovi se spíše vysmát, když navíc celá ta série pohybů měla v sobě něco nepopiratelně opičího.

„Hezký!“ zvolal jsem (zvláštní intonace tohoto pochvalného výkřiku, který jsme jako kluci používali velmi často – a který ostatně občas používám dodnes, například když se dívám se Skyppim na fotbal – dosáhnete tak, že jej ze sebe zprudka vyrazíte, a to hlubším hlasem než normálně; obvykle pomáhá, když se u toho i zamračíte).

Jeff se na mě zazubil a potěšeně mi pokynul rukou. Takhle začalo naše přátelství: zaseknutou zaprášenou roletou.

Hned následující přestávku, na chodbě při přechodu mezi učebnami, se ke mně připojil.

„Co teď vlastně máme?“ zeptal se.

Řekl bych, že to věděl.

„Matiku.“

Byl jsem rád, že mě oslovil, a rychle jsem přemýšlel, co bych ke své odpovědi ještě přidal, aby nepůsobila tak stroze – jenže v příští chvíli nás zastavila dvojice studentů z maturitního ročníku.

„Stát!“ nařídili nám.

Jeden z nich měl brýle a ani ten druhý nevzbuzoval nijak hrůzostrašný dojem – nicméně byli přece jen o půl hlavy větší. Poslušně jsme se zastavili. Vzpomínám si, že z nástěnky za jejich zády na nás shlížely ještě tři další obličeje: byly to kresby uhlem, se kterými už na první pohled nebylo cosi v pořádku (neměl jsem samozřejmě v dané chvíli čas je podrobněji studovat, ale protože kolem něčeho podobného chodím pětkrát týdně, troufám si tvrdit, že šlo nejspíš o špatné vystínování nebo o obvyklý problém s proporcemi).

„Tak tohle pude dolů, bažanti,“ oznámil nám student bez brýlí.

Jeff naklonil hlavu na stranu.

„Hára tady u bažantů netrpíme,“ pravil druhý čtvrťák a pokusil se ho za vlasy chytit.

Jeff obratně uhnul jako boxer. Čtvrťák zaváhal a nakonec se rozhodl pro zástupný, snadnější cíl: popadl za vlasy mě. Jeff se zamračil, vymrštil ruku a sevřel mu zápěstí.

„Nesahat,“ řekl klidně, spíše smířlivě.

Chvíli se měřili očima – a potom mě brýlatý k mému překvapení pustil.

„No co to bylo?!“ zvolal ten druhý.

Jeho opožděné rozhořčení jako by ani nepatřilo Jeffovi – i on se zjevně chtěl vyhnout přímé konfrontaci. Jeff ho jemně odstrčil, abychom mohli pokračovat dál.

„Pokus o šikanu,“ řekl jsem, vyprovokován Jeffovou odvahou.

„Jo,“ usmál se Jeff. „Marnej.“

Když jsme ty dva studenty v následujících dnech potkali, dívali se stranou a předstírali zaneprázdněnost.

Jeff tvrdí, že celé gymnaziální období byla jedna velká trapnost.

„Nemůžu ty fotky ani vidět. Se mnou to nemá nic společnýho.“

Ta formulace se mě dotkne, i když chápu, co má na mysli. Nebyli jsme mladí rytíři na dvoře krále Artuše – byli jsme čtrnáctiletí studentíci gymnázia. Nemohli jsme jeden druhému zachránit život nebo vykonat něco podobně velkolepého; mohli jsme se jen dělit o svačiny a na školních výletech si v autobuse vzájemně držet místo – ale to naše přátelství neumenšovalo. Puberta a jaksi zcela nehrdinské středoškolské prostředí je možná dělalo komickým a svým způsobem snad i trapným, avšak ne menším.

„Paměť je život, Jeffe,“ říkám.

„Jo, pamatuju se taky, že jsem se v dětství počůrával – jenže co tak strašně důležitýho z toho pro dnešek plyne?“

„Takže ses rozhodl, že na to trapné dětství a mládí co nejrychleji zapomeneš… Vlastně ses narodil teprve někdy ve třiceti.“

„Přesně tak. Odmítám se hlásit ke dvěma zmatenejm panicům, který nosili stejný příšerný účesy, stejný příšerný trička s vlastnoručně nažehleným nápisem ADIDAS a celý dny soutěžili v krkání po žlutý limonádě.“

Skippy si schválně říhne.

„Protože se nedokážeš oprostit od všech těch pubertálních banalit,“ namítám. „Ale to jsou jenom dobové rekvizity. Na tričkách a na krkání nezáleží. Copak na životní důležitosti prvního polibku něco mění skutečnost, že se neodehrál v udržované francouzské zahradě zalité stříbrným měsíčním světlem, nýbrž za švédskou bednou v zapocené tělocvičně?“

Dodatečně se zaleknu, zda jsem se tou příliš konkrétní informací neprozradil, ale Jeff si ničeho nevšimne.

„Ty ses s někým líbal v tělocvičně?“ šklebí se Skippy. „Leda tak – s Hujerovou, co?“

Poznám, že původně chtěl říct s Větvičkovou, ale naštěstí se včas zarazil. Jeff vzdychne, nakrčí čelo a mezi obočím se mu objeví vráska.

„Je vědecky dokázaný,“ zdůrazní, „že každejch pět let se ti kom­pletně vyměněj všechny buňky v těle – což se tím pádem od gymplu stalo zhruba pětkrát.“

Významně se odmlčí.

„Takže chápeš, co se snažím říct. Tenkrát na gymplu jsme to prostě nebyli my. My dneska. Skoro po pětadvaceti letech.“

„Ne?“ říká potměšile Skippy a překvapivě se přidává na mou stranu. „Tak proč po pětadvaceti letech jezdíš dvakrát měsíčně do Vrchlabí za rodičema svý pětkrát kompletně vyměněný spolužačky?“

Potom ukáže rukou na mě.

„A proč si tady tenhle vzal před pár lety za manželku její věrnou kopii?“