TOM

Ve svých dvaašedesáti vypadá Vartecký stále ještě velmi dobře; do školy jezdí od jara do podzimu na kole, dvakrát týdně hraje volejbal a každý pátek chodí se svou o šestnáct let mladší manželkou do sauny. Některé kolegyně (ženy mají ve sboru více než osmdesátiprocentní převahu) mu všemožně nadbíhají, čemuž čelí jakýmsi zasmušilým, zdvořilým klidem. Na večírcích, jako je tento, připomíná velkého dobráckého psa, kterého týrají děti: všechno to hlazení, pusinkování a sedání na klín snáší s imponující trpělivostí, a teprve když projevy přízně dosáhnou samé hranice snesitelnosti, vstane, opatrně ze sebe přiopilé učitelky setřese a důstojně přejde do opačného koutu sborovny. Seženu mu volnou židli, přiťukneme si a nezávazně tlacháme. Kolem prochází kolegyně Mrázová: oběma rukama svírá papírový tácek, na němž zbyl jen mastný otisk dvou chlebíčků, kousek kližky z rostbífu a žlutý oblouček citrónové kůry. Nenápadně se k Varteckému nakloním.

„A mladé hostesky už přinášejí oceněným pedagogům státní vyznamenání,“ pošeptám mu.

Mrázová se otočí, zkontroluje nás pichlavýma očima, ale potom roztáhne ústa do úsměvu, který zřejmě považuje za rozverný; na zubní protéze má žloutek z vajíčka. Mrázová by se měla rozverných úsměvů definitivně vzdát, říkám si v duchu. Měla by je odložit do nějaké té zatuchlé krabice na skříň, kam v říjnu ukládá oblečení na léto.

„Skvělý večírek, že?“ prohodím společensky.

Před pětadvaceti lety jsme se neměli rádi, ale teď to oba snaživě maskujeme. Tenkrát nás měla na matematiku a deskriptivní geometrii. Jednou mě na konci roku zkoušela u tabule – s neskrývaným pohrdáním sledovala, jak se mořím s jakýmsi průmětem jehlanu.

„Myslela jsem, Tomáši, že máte fantazii – když jste ten básník…“ pravila jízlivě.

„Fantazii mám, chybí mi pouze prostorová představivost,“ odpověděl jsem. „To jsou dvě rozdílné věci, soudružko profesorko.“

Oněměla nad mou drzostí. Pamatuje se na to? Podobných rebelů měla stovky – jestlipak se tím ty slavné vzpoury trochu neumenšují? Inflace rebelů. Připomenu si komickou obřadnost, která vždycky doprovázela její manipulace s velkým dřevěným kružítkem, a ne­ubráním se úsměvu.

„Vy spolu máte, pánové, nějaké tajemství?“ ptá se podezíravě.

Vartecký se na mě podívá.

„Vlastně ano,“ říká. „Milovali jsme kdysi tutéž dívku.“

Mrázová nesouhlasně vzdychne:

„Umíte se, vy chlapi, bavit taky o něčem jiném?“

Když na sebe zhruba o hodinu později s Varteckým znovu narazíme, ještě jednou se k jeho narážce vrátím – počkám samozřejmě na delší prodlevu v konverzaci, aby náhlá změna tématu nepůsobila tak násilně.

„Intimní otázka stran minulosti – povoluje se?“

Vartecký odjakživa mluví velmi úsporně, možná to je reakce na mnohomluvnost kolegyň – a já jsem v naší vzájemné komunikaci jeho zvyk postupně přejal. Bez váhání přikývne.

„Spal jsi s ní tenkrát na Slapech?“

Nepotřebuje se ptát na jméno, a ani nepředstírá, že by musel vzpomínat. Ocením to, ale zároveň mě to zneklidní: krásných dívek učil za ta léta desítky, ne-li stovky.

„Ne.“

Zdá se, že nelže, ale nejsem si jistý.

„A předtím, nebo později?“

„Ne.“

„Proč ne?“ říkám blazeovaně.

Z rozepnuté košile se mu derou husté, jen lehce prošedivělé chlupy – moje hruď je naopak téměř holá, a proto se v jeho přítomnosti obvykle stylizuji do role ironického intelektuála, pohrdajícího tak prvoplánovým znakem mužnosti.

„Když ona přišla na můj sad / vše právě odkvétalo. / Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.“

Únik do poezie, napadne mě okamžitě.

„Tvé ženě je šestačtyřicet,“ namítnu. „Když sis ji bral, bylo jí jen o pár let víc než tenkrát Evě.“

„Jenže nebyla studentka. Se studentkama se to nerentuje. Nad radostma převažujou problémy.“

Čekám, jenže jiného vysvětlení se mi už nedostane.

„Myslím, že bys o tom měl něco vědět,“ dodá pouze v narážce na Kláru.

Stále mu úplně nevěřím, ale nezlobím se na něho: nemá důvod mi lhát, takže pokud mi stran té více než dvacet let staré minulosti neříká pravdu, dělá to jen z ohleduplnosti. Ví, že pro mě minulost neskončila.

„A ty?“ zeptá se nečekaně.

„Bingo!“ zvolám. „Klíčová otázka. Jádro pudla.“

„Takže nespal.“

„Ne.“

Neřekne na to nic.

„Dvě písmena – a je v nich půl života,“ říkám já.

Víno v plastových láhvích nestojí za nic, ale i tak do sebe naráz obrátím celou sklenici. Potom nám oběma znovu naliji.

„A proč ne?“ zajímá se nevzrušeně.

Mně se při stejné otázce chvěl hlas. V tom je ten rozdíl, uvědomím si: Jeff a já jsme kolem Evy vzrušeně pobíhali, zatímco on klidně stál. Všemožně jsme kolem ní kroužili, pořád jsme jen mluvili, dokonce recitovali – on mlčel. Uhýbali jsme očima, on se bez rozpaků díval. Tušil jsem to už tenkrát: copak jí mohl imponovat někdo, koho její krása ochromovala? Potřebovala někoho, kdo byl schopen si tu krásu prostě vzít. Navenek jsme se s Jeffem Varteckému posmívali, že je starý (bože, odpusť nám!), ale ve skutečnosti jsme se ho báli. Dobře jsme cítili, že má něco, co my při nejlepší vůli mít nemůžeme.

„Copak já vím?“ zvolám. „Protože jsi tu byl ty. Protože si ji zamluvil Jeff. A tak dále.“

Vartecký si položí prst na ústa. Marta, má tehdejší tělocvikářka, se k nám pobaveně otočí.

„Ááá, takže opět téma Eva Šálková, co?“

Vartecký se tváří flegmaticky, já zaraženě mlčím jako přistižený kluk (vyučovat na téže škole, na které jste studovali, je svým způsobem zvrácené – skoro by se chtělo říct, že je v tom cosi incestního. Rozhodnutí vrátit se na svou alma mater coby pedagog jsem si dříve vysvětloval zdravým konzervatismem a sentimentem; dneska už vím, že největší roli tu hrála jistá sociální lenost: nechtělo se mi pracně objevovat jiný život než ten, který jsem tak důvěrně znal). Marta potřese nevěřícně hlavou.

„Šálková forever!“ zasměje se.

„Přesně tak, Marto,“ odpovím vážně. „Šálková forever.“