EVA

Po rozvodu už zůstane sama.

Všichni jí tenkrát říkali, že v devětadvaceti a hlavně se svou vizáží (nenávidí to slovo) nebude mít nejmenší problém najít si chlapa, ale ona vlastně žádného nehledá. Občas sice nějaké to pozvání na kávu nebo do divadla přijme – jenže nikdy z toho nic není. Většinou jí to už od začátku připadá takové… usilovné. Ti muži se velice snaží, což je možná právě ta chyba. Usmívá se, pozoruje ty drahé kravaty a poslouchá jednu vtipnou historku za druhou (Jeff tvrdíval, že její absence smyslu pro humor hraničí s mentálním postižením), ale v duchu už se těší, jak se vrátí domů, napustí si vanu, dá si do ní mandarinkovou pěnu a bude poslouchat to nové cédéčko U 2. Dá se tohle pochopit? Většina jejích kamarádek (natožpak její matka) by řekla, že nedá.

Jenomže si nemůže pomoct. Její krása jako by ty muže předem oslabovala. Slovo krása používá se stejnou věcností, s jakou bohatí lidé mluví o penězích – chudákům to pochopitelně zní domýšlivě. Ale tak to není. Není domýšlivá a komplimenty ji spíše popuzují. Proč se ten člověk proboha tváří, jako že právě objevil Ameriku? Ano, je krásná, to ví – a dál?

Není si jistá, jestli to dokáže vysvětlit. Mnozí z těch mužů, kteří se jí od rozvodu dvoří, dělají různá romantická gesta: dávají jí prsteny s diamantem, které jim s omluvou vrací; kupují letenky do Londýna, které pak nákladně stornují; skládají jí k nohám celé svoje životy (občas včetně dětí a manželky). Tváří se, že jsou připraveni spálit veškeré mosty – zřejmě se domnívají, že ji může získat jenom ten, kdo bude schopen největší oběti. Někdy si připadá jako volný luxusní byt: přednost nejvyšší nabídce.

Všechno je to tak předvídatelné. Ze začátku všichni překypují sebevědomím, jenže když vidí, že se na jejím zdrženlivém postoji nic nemění, bublina splaskne. Začnou se k ní chovat jako k nadřízené, začnou se jí bát. Pořád se ptají, jestli jí to jídlo chutná, jestli jí nic nechybí a co by pro ni mohli udělat. Udělají prý cokoliv. Snad by před ní padli i na kolena. Copak jí takoví muži mohou imponovat? Je to únavné. Směšné. Možná nejpřesněji to kdysi vyjádřil Skippy: Všichni jsme z tebe předposraní. Sama by to takhle neřekla (nikdy nemluví sprostě), ale něco na tom je. Copak se vážně nenajde někdo, kdo by z ní nebyl… předposraný?

Představovala by si to úplně jinak. Představuješ si to jako Hurvínek válku! křičel na ni jednou před rozvodem Jeff, celý bez sebe vzteky. Někdy mívá takový bláznivý sen: kdosi zazvoní a ona jde v županu otevřít. Za dveřmi stojí neznámý muž; pozdraví ji očima. Ona ustoupí, muž vejde a pomůže jí s balením: ona otvírá skříně, vyn­dává ramínka s šatstvem a on je skládá do kufrů. Za celou tu dobu nikdo z nich nepromluví. Její dcera Alice se na ni tázavě podívá, ale ona jí pohledem naznačí, že je všechno v pořádku. Muž zavře kufry, uchopí ten větší a vezme Alici za ruku. Ona nese druhý kufr. Beze spěchu sejdou k autu a muž je odveze do svého domu…

Všechno se tak obtížně vysvětluje. Všechno je v komunikaci, říkával Jeff.

„Komunikuj se mnou! Mluv! Jak mám tvoje tajuplný ženský pocity respektovat, když se mi je ani nepokusíš popsat? Jak se v tobě má člověk doprdele vyznat?“

Alice jí vyčítá, že v poslední době tráví ráno v koupelně čím dál víc času. Asi má pravdu, neměří si to. Seznam různých kosmetických nedostatků, které je třeba každé ráno nějak ošetřit či alespoň zakrýt, roste teď po čtyřicítce tak rychle, až ji to začíná zneklidňovat. V osmnácti jí ranní toaleta netrvala ani pět minut: vyčistila si zuby, opláchla obličej studenou vodou, natřela se prvním krémem, který na umývadle našla, projela si vlasy kartáčem – a všichni jí pak celý den říkali, jak je krásná. Když v sobotu ráno sešla dolů do kuchyně ke společné snídani, na otcově tváři se pokaždé objevilo radostné překvapení, téměř úžas. Až jí to vůči mámě připadalo netaktní. Někdy dokonce odložil rozečtené noviny a pozoroval, jak se pokouší smontovat jednotlivé díly kuchyňského robota, aby si mohla ze tří žlutozelených kubánských pomerančů udělat čerstvý džus.

„Je vůbec možný, Alenko, že jsme v tom špinavym bungalovu na Makarský mohli počít něco takhle pěknýho?“ říká.

Vstane, jemně dceru odstrčí a sestaví odšťavňovač sám.

„Taky to nechápu,“ odpovídá Evina matka s úsměvem.

„Vůbec nebyl špinavej,“ pošeptá Evě. „To si táta vymejšlí…“

Připadá jí, jako by to bylo včera. Dneska stráví v koupelně celou hodinu a po příchodu do kuchyně jí Alice řekne, že si má nechat vybělit zuby a na váčky pod očima přikládat pytlík od zeleného čaje.

„A pokud ses opravdu rozhodla rezignovat na jakýkoli účes, měla bys nosit šátek!“

Někdy jí připadá, že se dcera začíná vyjadřovat jako Tom.

Večer bývá skoro vždycky doma. Chodila na jógu pro začátečníky, ale po půl roce toho nechala: ty polohy jí připadaly legrační, což musela před zapálenou cvičitelkou neustále skrývat. Paradoxně ji to definitivně přestalo bavit ve chvíli, kdy úspěšně zvládla první složitější cviky. Šlo jí to lépe než ostatním, cvičitelka ji chválila a dávala za příklad, ale Eva si v těch nepřirozených pozicích připadala trapně. Můžu se klidně stavět na hlavu, ale stejně zůstanu rozvedená, říkala si v duchu.

Ráda luští křížovky, plete a často se dívá na televizi, ať už si o tom každý myslí, co chce. Raději než hrané filmy má dokumentární a zejména cestopisné pořady. Cestománii si jen málokdy nechá ujít. Nikdy nebyla žádná velká turistka a cestování ji ve skutečnosti příliš neláká (Co mě vlastně v životě ještě láká? ptá se někdy sama sebe), ale čas od času si představuje, jak by vypadal její život, kdyby se narodila v nějaké úplně jiné zemi. Kdyby chodila třeba v Jemenu na dívčí gymnázium.

„V Jemenu?! Ty seš vážně cvok, mami,“ směje se jí Alice. „Jak tě něco takovýho vůbec může napadnout?“

Eva neví. Je to její vina?

Z té televize má hlavu plnou nejrůznějších reklamních sloganů a popěvků. Samozřejmě si tyhle věci nechce pamatovat. Je to slovní balast, kterého se nedokáže zbavit. Minulý týden viděla v rohovém podloubí na náměstí I. P. Pavlova močit jakéhosi muže. Chlapi sobě, napadlo ji okamžitě. Odvrátila pohoršeně zrak na střechu nejbližšího domu. Bramac. Střecha na celý život. Někdy si říká, jestli nějak takhle nezačíná přechod?

Do práce jezdí metrem, neboť cesta autem by jí v ranní špičce trvala skoro dvakrát déle. Vagóny bývají přeplněné, což upřímně nesnáší. Pokud se jí výjimečně podaří najít volné místo, listuje si v novinách. Čte jen přílohy: Volný čas, Kulturu, Zdraví, Finance; v domácím i zahraničním zpravodajství obvykle jen přelétne titulky. Nikdy se nedokázala přinutit, aby se o politiku zajímala víc. Řídí se spíše instinktem: všímá si, jak se ten či onen politik tváří, jak mluví, jak se obléká.

„Ty nevolíš strany, ty nevolíš programy,“ obviní ji Jeff v předvečer voleb, „ty volíš obleky! Ty volíš kravaty!“

„Nejen,“ hájí se unaveně; ví, že je to předem prohraná bitva, „taky dám na jejich oči, úsměv a tak dále…“

„Takže kdyby Grebeníček vypadal jako Richard Gere, budeš volit komunisty?“

Občas se na noviny nedokáže soustředit vůbec a místo toho nenápadně pozoruje spolucestující – hlavně ženy. Pod nohama cítí otřesy a vibrace mnohatunového podvozku. Jak to zvládáte vy? chtěla by se jich někdy zeptat. Nepřipadá vám život k neunesení těžký? Jak to, že jsme ještě tady? Jak to, že jsme stejně jako Irena neskončili dole v kolejišti?