TOM

Třídní profesorka nám o příchodu nové spolužačky řekne v posledním týdnu před letními prázdninami – den poté, co se Eva doprovázena otcem i matkou přijde na školu představit.

„A je aspoň hezká?“ zeptá se ihned Karel a podívá se významně na Marii.

Třída se směje, Marie mu pohrozí prstem. Profesorka přimhouří oči a záměrně si dává s odpovědí načas. Karel s Jeffem patří k jejím dvěma největším oblíbencům; je zřejmé, že jí jeho otázka není nepříjemná, už tenkrát (natožpak dnes, po tolika letech učitelské praxe) je mi jasné, že pro ni představuje jednu z mála možností neškodného flirtu.

„No já si myslím, že je,“ praví škádlivě. „Dokonce bych řekla,“ znovu se odmlčí, takže třída zpozorní ještě víc, „že moc.“

Moc. Moc slova. Kdyby byla Eva Šálková slavnou herečkou či zpěvačkou (což sice nebyla, ale vypadala tak), nemohla by si před svým vstupem na scénu přát lepší ohlášení. Nevím, jak inkriminované dva měsíce prázdnin prožili ostatní spolužáci (toho roku jsme ještě s Jeffem netrávili prázdniny společně), ale pro mě to bylo šedesát dní napjatého očekávání. Dramaticky podaná informace třídní profesorky a především ono slovní spojení moc hezká ve mně zanechaly větší vliv, než jsem si byl ochoten připustit. S dojemnou naivitou jsem věřil, že ony letní prázdniny (sestávající z brigády a následné dovolené s rodiči ve vypůjčené chalupě na Šumavě) jsou jen zdlouhavou předehrou k něčemu nesrovnatelně vzrušivějšímu.

V tom jsem se ostatně nemýlil.

K mnoha nepsaným zákonům klukovské části naší třídy (je nám patnáct, a připadá nám tudíž samozřejmé, že třídu tvoří dva víceméně nezávislé světy: náš a ten dívčí) patří mimo jiné i obecně uznávaná dohoda o zamlouvání.

(„Panebože, zamlouvání,“ říká s odporem Jeff, „vůbec mi tyhle pošahaný rituály nepřipomínej.“)

Je to ovšem zákon zcela transparentní a v jistém smyslu i spravedlivý; stačí vzpomenout si na něj ve správné chvíli jako první – a hned získáte nějaké drobné privilegium. V praxi to probíhá následovně: pokud před mezitřídním fotbalovým utkáním hlasitě vykřiknete Zamlouvám si penaltu!, máte přednostní právo na její případnou exekuci. Když si před školním výletem jako první zamluvíte své oblíbené místo v autobuse (například vokýnko, popřípadě celou čtverku nebo zadek), musí to ostatní respektovat. Jde především o předvídavost a pohotovost. Všichni vědí, že je nutné co nejdříve odhadnout potenciální výhody situace – a ty si pak zamluvit. Základem úspěchu je tedy bleskurychlá reakce; týž nápad mohou ve stejné chvíli dostat i ostatní, takže rozhodují vteřiny.

Několik vteřin rozhodne o příštích dvaceti letech.

První školní den roku 1977 má Eva na sobě tmavomodrou džínovou sukni značky Wild Cat, která jí je trochu velká (očividně úplně novou, neboť látka působí už na pohled nepoddajně), tenký bílý rolák z umělého úpletu a podivnou háčkovanou šedou vestičku, jejímž hlavním účelem – jak s němým voyeurským úžasem zjistíme hned následující přestávku – je zakrýt příliš výrazně se rýsující dvorce bradavek. Jisté dobové nedostatky v oblečení (takhle to samozřejmě vnímám až dnes) pouze zvýrazní její půvab: tuhá džínovina dá vyniknout jemným liniím nahých kolen a lýtek, neforemná vestička nenuceně vzpřímenému postoji, křivce zad a zadečku, límec roláku zvýrazní nenaučené, jaksi přirozeně hrdé držení hlavy, červeň rtů a čistotu pleti. V mém životě se právě přihodilo něco, co se už nikdy nebude opakovat: skutečnost se ukázala být hezčí než sen.

Představí nám ji sám ředitel. Nebývá to rozhodně jeho zvykem; už tenkrát jsem přesvědčen, že pouze neodolal pokušení vzít tu mimořádně krásnou dívku kolem ramen a projít s ní dlouhou chodbou od ředitelny až k naší třídě. Ředitelova přítomnost ještě prohloubí všeobecné ohromení – ale Jeff dobře ví, že si nemůže dovolit žádné zaváhání. Je mu jasné, že čekat na vhodnou chvíli by mohlo být osudné. Musí přerušit ředitelovo plkání okamžitě, hned na samém počátku.

„Tu si zamlouvám!“ vykřikne překotně.

Eva zrudne, a v mých očích tak ještě víc zkrásní (to mě překvapí: do té doby považuji červenání za něco v podstatě neestetického, mírně kompromitujícího, podobně jako třeba kýchání nebo smrkání). Všichni, dokonce i ředitel a třídní profesorka, se rozesmějí a také Jeff se dodatečně začne křenit, ale já dobře vím, že svůj nárok vznesl se smrtelnou vážností. Ostatní kluci to zřejmě vnímají podobně, neboť ve třídě rázem zavládne dusné, řevnivé napětí. Takhle hloupě si ji nechat vyfouknout! Mám pocit, že je to ta nejtragičtější nepozornost mého života. Stejně jako spolužáci se naoko tvářím pobaveně, ale v hloubi duše jsem nešťastný a zklamaný a vůči Jeffovi cítím sžíravou nenávist, která mi – zcela bez ohledu na hloubku a opravdovost našeho přátelství – vydrží přes dvě desetiletí.