EVA

Odjakživa téměř fyzicky miluje vodu a koupání, zvláště pak v moři. Má také ráda ranní svěžest prázdných pláží – ty chladné ploché kameny, které budou o pár hodin později rozpálené do nesnesitelna. Chodí s Jeffem plavat ještě před snídaní. Jeff už na počátku první společné dovolené musí nahlas přiznat, že jejímu plaveckému tempu nestačí. Očividně to nedokáže pochopit.

„Uznávám, že nemám zrovna skvělou techniku, ale přesto bych předpokládal, že moje fyzička musí na každou ženskou včetně tebe bohatě stačit,“ kroutí s úsměvem hlavou.

Eva ví, že tajně zuří. V běhu na jakoukoli vzdálenost nebo na kole ji přece porazí, kdykoli si vzpomene. Tak proč ne v plavání?

„Seš fakt dobrá,“ říká, když se za ní v několikametrovém odstupu zadýchaně brodí ke břehu. „Jak to sakra děláš?“

„Je po mně,“ vysvětlí Jeffovi u snídaně Evina matka. „V mládí jsem plavala závodně.“

Kůže na krku už jí začíná povolovat (Eva se přistihuje, že podobná pozorování provádí s jakousi iracionální vyčítavostí). Otec se usmívá a ukazuje Evě zdvižený palec. S matkou jsou vrstevníci, ale vypadá mladší.

Na pláž si každý den bere skripta – přestože je srpen, nový semestr začíná až za půldruhého měsíce a veškeré zkoušky má hotové. I tohle je pro Jeffa záhadou. Společně s jejími rodiči nad ní posměšně kroutí hlavou.

„Nech už toho, ty naše šprtko!“ říká jí otec.

Odloží poslušně učebnici. Slovo šprt se k otci vůbec nehodí. Před Jeffem se on i matka často chovají jinak, než je zvyklá. Má dojem, že Jeffova přítomnost je změnila, bohužel spíše k horšímu. Možná ta společná dovolená nebyl až tak dobrý nápad – pozvali ho pochopitelně oni. Eva leží na zbrusu nové rákosové rohoži (otec koupil ráno na trhu hned čtyři), oči má zavřené a poslouchá, jak příliv znovu a znovu přesýpá oblázky. Slunce žhne. Náhle se jí vybaví, jak tenkrát na Slapech Hujerová prohlašovala, že opalování je její tuning: Jsem, abych tak řekla, kraksna s metalízou. Myslí také na Irenu a potom z ničeho nic i na Toma.

„Chceš namazat?“ ptá se Jeff.

Zavrtí hlavou, ale současně se dvěma prsty dotkne jeho stehna. Nakloní se k ní.

„Miluju tě,“ pošeptá. „Moc tě miluju.“

Stiskne mu ruku, podívá se, co dělají rodiče, a znovu oči zavře. Moře šumí. Občas zaslechne skřípavou chůzi, výjimečně i nějaké to hvízdnutí či polohlasem pronesenou obdivnou poznámku. Jeffova přítomnost podobné projevy naštěstí minimalizuje – jeho atletická postava vzbuzuje větší respekt, než by Eva předpokládala. Na rozdíl od kolemjdoucích mužů dobře ví, jak snadno je Jeff ve skutečnosti zranitelný.

„No hlavně aby ti nevypadly voči, ty šmíráku!“ volá na kohosi otec.

Opaluje se ráda, ale už bez někdejší hysterie: když jí bylo sedmnáct, běhávala na jaře o polední přestávce domů, aby si na dvacet minut lehla v plavkách na balkón… Teď, jakmile začne být sluneční žár příliš silný, se klidně na několik hodin schová do stínu nejbližší pinie (tu vůni horké pryskyřice mimochodem zbožňuje). Vůbec nejraději má chvíle, kdy odpolední slunce začíná slábnout a pláž se pozvolna vylidňuje; mizí barevné skvrny ručníků, matky sbírají rozházené hračky a dětský křik utichá. Hladina tmavne – vždycky jí připadalo, že moře jakoby zvážní. I rackové křičí jinak než ráno.

„Pojď už!“ naléhá matka, která se nemůže dočkat, až si v hotelovém pokoji smyje sůl z vlasů i z těla a namaluje se. Rovněž Jeff už je oblečený.

„Půjdeš?“ ptá se.

Posílá je napřed. Jako jedna z posledních na pláži si jde zaplavat. Otec si škádlivě klepe na čelo. Počká, až všichni tři zmizí z dohledu, a zamíří dál od břehu. Nespěchá, pomalými tempy krouží kolem skalnatého výběžku a houpe se na vlnách. Po návratu na opuštěný břeh si ještě na chvíli lehne: už ne na rohož, tu ostatně odnesl otec, ale přímo na jeden z těch obrovských, staletími ohlazených balvanů. Tiskne se k němu zády, stehny, dlaněmi i chodidly, jako by chtěla využít každou sebemenší plochu. Neutírá se, ví, že teplý kámen a zapadající slunce ji ještě stačí usušit. Připadá jí, že teď navečer slunce v jistém smyslu hřeje víc než v poledne – každopádně jeho paprsky víc vnímá. Za půl hodiny už by jí možná byla zima, nyní je jí akorát: necítí ani chlad, ani horko. Vnímá své tělo, své mládí a sílu, ale zároveň se ochotně poddává tomu známému, spíše příjemnému smutku, jehož příčinu dost dobře nechápe.