HUJEROVÁ

Po celou školní docházku trvá otec na tom, abych se kromě výtvarného kroužku, který jsem si vybrala sama, každoročně přihlásila ještě na dva další: na vaření a na sportovní hry. Každé září se s ním zuřivě hádám, ale on ze svého požadavku nikdy neustoupí.

„Prostě tam budeš chodit a tím to hasne.“

Výchova autobusákem, myslím si. Nenávidím ho.

„Ale já nechci!!!“ zaječím.

Otec se podívá stranou, neboť hněv, stejně jako většina dalších emocí, dělá můj obličej ještě ošklivějším.

„Ale já jo,“ uzavře to stejně jako všechny ty roky předtím.

Na výtvarný kroužek (ještě na základní škole) se těším. Odjakživa mě baví kreslit a malovat, a navíc ráda čichám všechny ty vůně: plastelínu, modurit, vodovky, tempery, voskovky… Líbí se mi i to tiché počáteční soustředění nad čistou čtvrtkou. Jediný problém výtvarného kroužku je ten, že jsme prakticky pořád venku, kde na rozdíl od třídy může naše učitelka kouřit (je jí zhruba čtyřicet, ale tenkrát mi pochopitelně připadá stará). Pokud zrovna není dvacet pod nulou nebo nepadají kroupy, chodíme kreslit na nábřeží, do parku na Folimanku nebo na Vyšehrad. Rozesadíme se po trávě, po volných lavičkách nebo na schodech, vytáhneme skicáky a ona s cigaretou v ruce prochází mezi námi. Když dorazí ke mně, vezme mi z promodralých prstů tužku a opraví mi linku, popřípadě nade mnou jen tak stojí, šlukuje a mlčky pozoruje, jak za drkotání zubů maluji další ze svých okatých princezen. Jednou mě dokonce jakoby účastně pohladí po vlasech – tehdy si její slitovné gesto ještě nedokážu správně vysvětlit.

Jednou na jaře kreslíme ptáky – alespoň pod touto záminkou nás učitelka za drobného mrholení vyvede ven. Opeřenci nám však odmítají stát modelem, takže jako předlohu stejně používáme prastarý obrazový atlas, který má učitelka s sebou a o jehož volné listy se na začátku hodiny popereme. Na neprůrazného Skippyho zbyde jakýsi barevně nezajímavý pták, a tak se rozhodne, že popaměti ztvární modřičku sedící na vejcích: nejprve s velkou pečlivostí namaluje hnízdo a v něm tři kropenatá, místy nepatrně praskající vajíčka (na těch drobných prasklinkách si dá Skippy obzvláště záležet) – a ta pak k všeobecnému obveselení zcela překryje komicky mohutnou sýkorkou, pojednanou navíc dost ledabyle, neboť na ni už mu nezbyde čas. Spolužáci se mu posmívají, ale já ho chápu: není důležité, že vajíčka nakonec zakryl; důležité je vědět, že tam opravdu jsou. Připadá mi to rozhodně lepší, než malovat pouze hezké ptáčky a tvářit se, že v prázdných hnízdech pod nimi jsou vejce.

Otec chce, abych se naučila vařit ze dvou snadno představitelných důvodů: za prvé doufá, že se ujmu vlády v naší kuchyni a začnu ho překvapovat mimořádně chutnými, jaksi ženskými jídly, která on coby muž uvařit neumí (obstojně zvládá jen několik staromládeneckých jídel, jež s železnou pravidelností obměňuje: šunkofleky, špagety s kabanosem, čočku s párkem, květák s vejcem, případně smažený květák, rybí filé nebo řízek s bramborovou kaší a buřtguláš) – a za druhé věří, že moje kuchařské dovednosti přece jen trochu zvýší naděje na to, že se provdám.

Zklamu ho v obou směrech: nová jídla do našeho monotónního týdenního jídelníčku přibývají jen velmi zvolna (po roce poněkud liknavé docházky do kroužku vaření rozšířím domácí výčet pouze o tři další: o polévku s kapáním, smažený sýr a kakaový pudink) – a protože se ani v následujících letech nenaučím o mnoho víc, zůstávám stále na ocet. Nikdy to sice neřekne nahlas, ale vím, co si otec myslí: kdybych to neflákala a naučila se sekanou, svíčkovou a polévku s játrovými knedlíčky, možná by si mě někdo vzal.

Na středeční sportovní hry, což je alespoň v případě našeho gymnázia ryze formální název pro hodinu úplně obyčejné vybíjené, jsem pro změnu musela chodit, abych se zdravě vydováděla a neměla roupy.

„To nemyslíš vážně, tati, že ne? Když budu hrát vybiku, tak nebudu mít roupy?“

„Budeš tam chodit a basta.“

„To se mi snad zdá! Ty vážně věříš, že když se hodinu tejdně nechám nadhánět balónem, nebudu mít hříšný myšlenky?“

Víte, co mi odpověděl? To neuhádnete.

„V zdravym těle zdravej duch!“

Tluču svou ošklivou hlavou o stůl, ale otec zůstává neoblomný. Jeho příkazy připomínaly papežská dogmata: byly stejně absurdní, stejně se vzpíraly zdravému rozumu – a on na nich stejně sveřepě trval.

Vybika. Kapitán. Je možné, že pro hezké, sportovně nadané lidi mají podobná slova z dětství magický, sentimentální zvuk, ale ujišťuji vás, že my oškliví se při jejich vyslovení ještě ve čtyřiceti třeseme hrůzou. Vybíjená: běháte od lajny k lajně jako vyděšené zvíře, uhýbáte před svištícím míčem – a přitom víte, že dříve či později vám některý z vašich milých spolužáků z bezprostřední blízkosti napálí balón do břicha nebo do ledvin. Komicky heknete, obličej se vám zkřiví bolestí, přemáháte slzy, které se vám derou do očí, a za doznívajícího posměchu protihráčů (občas i spoluhráčů) si jdete stoupnout za lajnu. Na rozdíl od obou takzvaných kapitánů máte jen jeden život, takže jste definitivně venku ze hry. Byla jsem vybitá tolikrát, že to ani nedokážu spočítat. Jsem vybitá na léta dopředu. Zažila jsem toho v životě hodně – ale na takovou koncentraci maskované lidské krutosti člověk narazí jen málokdy. Celé mládí jsem stála poníženě za lajnou, abych se vybouřila. Po celé mládí mě otloukali balónem, abych se náhodou nespustila s nějakým autobusákem.

Kapitáni si volí své mužstvo: nejprve pochopitelně ty nejlepší, potom ty průměrně zdatné – a úplně nakonec Skippyho, mě a Větvičkovou (v tomto pořadí). Hle, moje bezmála celoživotní role: druhá od konce. K životu to nestačí, na sebevraždu je to málo.

Samotné kapitány určuje na začátku hodiny tělocvikářka Marta; nejčastěji to bývá Eva a Jeff, protože jsou (jak všichni vidí) opravdu nejlepší. Jejich obličeje zračí tiché soustředění, pohyb protihráčů kontrolují jen očima. Balón chytají, aniž se na něj podívají, a okamžitě jej posílají nazpět do pole. Jejich přihrávky jsou tak rychlé, že je nedokážu ani pořádně sledovat, a přesto oba vypadají naprosto… neuspěchaně. Šálková se dokonce klidně, jakoby rozpačitě usmívá. Jí přihrávka nikdy nevypadne ani neodskočí (já a Větvičková chytíme sotva každou druhou) – jako by i ten balón věděl, že křivka jeho letu nevyhnutelně končí v náručí té krásné světlovlasé dívky. Když letí přihrávka příliš nízko, Eva se pro ni neohýbá jako já nebo Větev (natož aby u toho hekala), nýbrž pouze s kočičí pružností sníží těžiště, takže její dokonalý, pevný zadek se ocitne sotva dvacet centimetrů nad antukou (moje velká prdel v takovém případě pokaždé trčí k obloze), zachytí míč dříve, než se stačí dotknout země, a bez jakékoli viditelné námahy se bleskurychle narovná. Je-li přihrávka naopak příliš vysoká, zdvihne ironicky obočí (chápete? ona má čas zdvihat obočí!), udělá dva tři svižné krůčky vzad, vytáhne se na špičky, ukáže Jeffovi, Tomovi, mně i ostatním dokonale ploché, opálené bříško a balón si obratně stáhne – já pod vysokými míči těžkopádně vyskakuji, jako bych chtěla utrhnout vysoko rostoucí hrušku. Když uhýbá před Jeffovou střelou, do poslední chvíle sleduje její dráhu (já a Větvičková před letícím balónem zpravidla křečovitě zavíráme oči, dlaněmi si chráníme obličej, tiskneme před sebe lokty, celé se choulíme do sebe a odevzdaně čekáme na ten mlaskavě dunivý úder, štiplavou bolest a suchý smích spolužáků), ve správný okamžik vyskočí metr nad zem, udělá roznožku nebo se prohne jako luk, míč ji pochopitelně mine a ona –

„A ona,“ vypráví Tom, „už opět ve svém lehkonohém běhu mezi lajnami, v běhu, jenž se svým způsobem podobá rituálnímu tanci, udělá na Jeffa významné oči, takže jeho bojovný výraz na zlomek vteřiny povolí a přes zarputile semknuté rty mu přelétne prchavý úsměv, jehož záblesk zalétne za čáru k nám vybitým a popálí nám naše roztoužená srdce.“

Jednou, někdy v sedmnácti, to nevydržím a tiše se za lajnou rozbrečím. Irena mě zhnuseně pozoruje, přestože ji vybili dřív než mě.

„Neřvi nám tady, Hujerová, jo?“

Veškerá moje bezmoc a lítost se rázem promění ve vztek.

„Di do prdele, Větev, jo?!“

Na okamžik se zarazí, ale potom přistoupí blíž. Jak mohl bůh stvořit něco tak nevzhledného? bleskne mi hlavou. Irena se opatrně rozhlédne.

„Co furt čekáš?“ zasyčí. „Proč si pořád myslíš, že zrovna pro nás dvě nebude život peklo?“

Zalapám po dechu.

„Bude,“ praví Větev spokojeně. „Náš život je a bude peklo. Měla by sis na to konečně zvyknout.“