HUJEROVÁ

Stane se něco, co nečekám: od výstupu s Marií se mě už nikdo na Libora nezeptá – ani Marie. Je to stejné, jako kdybych se s maximální svědomitostí soustavně připravovala řekněme na dějepis – a učitelka mě pak nikdy nevyvolala. Najednou je to nezajímá? Nerozumím tomu. Někdy si rouhavě říkám, že i případné odhalení by bylo lepší než tahle věčná nejistota. Ale jaképak odhalení: věřím si. Umím uniknout i z té nejrafinovanější pasti. Jsem připravená odpovědět s klidným úsměvem i na tu nejzáludnější otázku. Představuji si to například takto:

Marie (přede všemi): Jestlipak dostala Hujerová od toho svýho Liborka něco k svátku? (obrací se ke mně; útočně) Mělas včera svátek, ne?

V duchu se shovívavě ušklíbnu: je tak předvídatelná. Myslí si, že je chytrá, ale vlastně je svým způsobem hloupá. Copak se vážně domnívá, že mě touhle otázkou zaskočí?

Já: To sice měla, ale radši mi to ani nepřipomínej…

Marie (přelétne přítomné holky významným pohledem): Chceš snad říct, žes od Libora nic nedostala?

Já: Dostala i nedostala. Jak se to vezme.

Marie (nespouští ze mě pohled): To bys nám asi měla vysvětlit.

Já (s pobaveným úsměvem): Jinými slovy, tvoje podezření stran Liborovy existence pořád přetrvává… (vzdychnu) No, vidím, že ti to teda budu muset říct: koupil mi někde takovou tu umělou růži, která vlastně neni růže, nýbrž jsou to, jak zjistíš při bližším ohledání, složený červený kalhotky. Tanga.

Marie (kysele): Úžasný…

Já: Slyším tvou ironii, ale nenamáhej se, já s tebou souhlasím. Máš pravdu. Není to úžasný, je to trapný. Navíc dobře ví, že červenou barvu nemám ráda a tanga přímo nesnáším. Takže to nebyl ani tak dárek pro mě, jako spíš pro něj – jestli chápeš, co tím myslím?

Zavrtím hlavou a hrdě odcházím.

Jenomže se mě nikdo na nic nezeptá. Nezajímá je, co jsem dostala k svátku, s kým jsem byla v kině ani co jsem dělala o víkendu. Když se o Liborovi výjimečně zmíním sama (nedokážu si to potěšení odříct, vím toho o něm tolik!), holky to přejdou mlčením, nebo nápadně rychle mění téma. Zneklidňuje mě to. Jestli mají nějaké pochybnosti, proč s nimi nevyrukují? Během jediné minuty bych jim je navždy rozptýlila!

Jediný, kdo mi v té době ochotně naslouchá, je Větev. Má to ovšem všechny znaky směnného obchodu: protože zřejmě jako jediná věří v mého Libora (nebo to celkem věrohodně předstírá), očekává, že já budu na oplátku věřit v jejího Mirka.

Scházíme se každý pátek odpoledne v jedné zastrčené kavárničce na Výtoni – obě doufáme, že nás tu nepotká nikdo z našich spolužáků. Jezdívám na ty schůzky se smíšenými pocity (chudák Irena to tenkrát určitě prožívala stejně): na jedné straně se těším, že konečně budu někomu moci vyprávět o Liborovi (jak spí, jak mluví, jak se směje a jak si odklepává popel do dlaně…), ale zároveň mě už předem děsí představa, jak sedím u jednoho stolu s Větví. Nejošklivější dvojice v celé kavárně! Pokaždé mám pocit, že se nám číšník skrytě posmívá a že se na nás od okolních stolů všichni dívají – jako kdybychom byly dvě slepé, hluchoněmé nebo jinak postižené dívky, které si společně vyrazily, aby se poradily, jak dál čelit krutému životu.

Koneckonců to svým způsobem byla pravda.

„Víš, von je Mirek dost náladovej,“ říká Větev tiše, aby ji nikdo další neslyšel. „Ale nejhorší je, že když má nějaký problémy – třeba se šéfem nebo se zákazníkama – nikdy o nich se mnou nechce mluvit.“

„To Libor taky.“

Irena si stejně jako já uvědomuje, že skvělého, krásného a ve všech směrech dokonalého partnera jí nikdo nespolkne, a tak i ona buduje jeho věrohodnost z údajných nedostatků. Mirek (kromě toho, že je náladový) je malý a zavalitý a také příliš kouří. Ale jinak je fajn. Když chce, umí být hrozně něžný. Libor je zase nezodpovědný (někdy o sobě nedá vědět třeba tři dny, přestože ví, jaký mám o něho strach); kromě toho je sobecký a v neposlední řadě by se měl častěji sprchovat. Irena se chápavě usmívá.

Její Mirek je automechanik. V jakémsi smyšleném servisu někde v Kobylisích nebo ještě dál (všimněte si, že jde o úplně opačný konec města) vyměňuje neexistujícím řidičům neexistující pneumatiky. Tak o tomhle se každý pátek s Větví bavíme: o imaginárních lidech a věcech. O snech. O přeludech.

„Rozpovídá se vždycky až v posteli. Teda až potom…“ zasměje se Větev a věnuje mi krátký kontrolní pohled, aby zjistila, jestli jí tuhle nehoráznost uvěřím.

Přikývnu.

„To by si někdy povídal až do rána,“ dodá vděčně.

„Jo, to dělaj,“ říkám zkušeně. „Po sexu jsou takoví jakoby bezbrannější a zároveň…“ přivřu oči a předstírám, že si zkouším připomenout Liborovo postkoitální chování, „jo, souhlasim, i takoví uvolněnější. Otevřenější.“

Větev radostně přitakává. Dobrovolně uznává mou převahu, přestože tuší, že to není otázka zkušenosti, nýbrž představivosti: pochopila už, že sním déle a lépe než ona. Kromě toho dobře ví, že jsem na stupnici ošklivosti před ní – já jsem solidní devítka, možná dokonce osmička, zatímco ona je beznadějná desítka.

„Sex je vždycky úplně odšpuntuje,“ pravím a obě se tomu smějeme.

Občas se Větev rozpovídá a přestane se kontrolovat.

„Stejně mi vždycky připadaj trochu komický – myslím, když skončej,“ šeptá. „Tobě ne? Jak tam potom ležej s tím svým scvrklým nádobíčkem?“

Ježišmarjá, Větev, ty tak kecáš! pomyslím si. Brzdi, holka, brzdi.

„Von se ti ukazuje nahej i po sexu?“ říkám naschvál pochybovačně. „To se divim, Libor si ho pokaždý hned přikreje peřinou.“

Větev okamžitě znejistí. Takhle by tedy před Marií neobstála.

„No to Mirek taky,“ vyhrkne spěšně. „Já myslela předtim, než se přikreje… Víš?“

Žadoní očima o můj souhlas – a já jí ho velkoryse poskytnu.

O pár měsíců později naše páteční schůzky naráz skončí. Jednou z nějakého důvodu nemůžu přijít já, příště ona. Obě se zřejmě bojíme, že v naší tiché dohodě s názvem Vím, že víš, že vím nedokážeme pokračovat. Všechny ty lži nám začínají být nesnesitelně trapné.

Ještě jednou se sejdeme v červenci po maturitě: Irena mi nečekaně zavolá a vyjdeme si na krátkou vycházku po nábřeží. O Liborovi ani o Mirkovi už nemluvíme.