HUJEROVÁ

O svého snoubence přijdu ve zdymadle na Střeleckém ostrově.

Ještě dnes, po dvaceti letech, když jdeme s Borisem a dětmi na procházku na Petřín, se někdy zastavím u kamenného zábradlí mostu, nakláním se dolů a snažím se v kalné vodě zahlédnout jeho tvář. Andulka ztratí trpělivost a jde napřed.

„Prokrista, co tam hledáš?“ volá na mě Boris.

V jeho hlase je ona dobromyslná převaha, kterou nade mnou potřebuje mít a kterou mu nezazlívám. Na hlavě má šedivý tvídový klobouček; je to přesně ten typ kloboučku, který si odjakživa spojuji se staršími pány. Nikdy bych nevěřila, že takovýhle klobouček bude nosit můj manžel – ale Boris si ho bůhvíproč oblíbil a já ho nedokážu požádat, aby se ho vzdal.

„Sama nevím,“ říkám. „Máš hezký klobouček,“ zasměju se.

Boris se významně podívá na Lukáše a zaťuká si prstem na čelo. Lukáš se začíná chechtat, ale v jeho smíchu je něco nuceného, nervózního – jako pokaždé, když něčemu nerozumí. Ještě když ho na Újezdě převádím za ruku přes křižovatku, cítím, že mě ze strany upřeně pozoruje. V parku divoce vyrazí na volnou plochu trávníku, ale každých deset metrů se otáčí, aby se ujistil, že jsem se mu neztratila. Borisovi to připadá nemužné a zbabělé, ale já Lukáše naprosto chápu.

K ránu, na samé hranici mezi spánkem a vědomím, mívám někdy podivné, zlé sny. Asi týden před druhým pomaturitním srazem (tentokrát nás obvolává Zuzana, neboť Marie je právě v porodnici) se mi zdá, že celá naše třída jde Stromovkou a spolužáci si o mně a o Větvičkové vyprávějí vtipy. Snažíme se s Irenou dostat blíž, abychom lépe slyšely. Nedokážeme neposlouchat, podobně jako se člověk s jistým masochistickým potěšením neustále dotýká bolavého zubu… Kluci nás odhánějí a házejí po nás pichlavé slupky kaštanů.

„A víte, proč je Hujerová ještě panna?“

„Ne. Proč?“

Všichni včetně Toma se předem usmívají. Bolí to, ale zároveň je to jakýmsi podivným způsobem i příjemné.

„Protože běhá rychlejc než její táta.“

Sraz se tentokrát koná na tanečním parníku, což není právě šťastný nápad (připouštím ovšem, že nejsem schopna objektivního pohledu): je tu příliš cizích lidí, hudba je příšerná a před barem i před oběma záchody se stojí dlouhé fronty. Navíc snad třetinu času trávíme ve zdymadlech, kde se diskotékové rytmy a hluk motoru odrážejí od slizkých zdí, takže není slyšet vlastního slova. Točící se vítr k našemu stolu neustále zanáší kouř a pach nafty. Zábava vázne. Zuzana jako organizátorka musí čelit kritickým poznámkám, a je tudíž podrážděná.

„A co ty, bytová architektko?“ zakřičí na mě ve zdymadle na Střeláku. „Neměla ses touhle dobou náhodou vdávat?“

Před chvílí tancovala, takže je ještě zpocená; pramínky vlasů na skráních má úplně zplihlé. Navenek se přátelsky usmívá, ale její oči jsou studené. Jsem v černozelené kamenné pasti. Zjišťuji, že nemám sílu lhát – a není kam utéct.

„Loni ses s Liborem zasnoubila, takže do roka ses měla vdát, ne?“ opakuje.

Poraženecky mlčím. Irena prudce vstává a začíná si razit cestu směrem k toaletám. Hrají Dívku s citrónovou šálou. Taková pitomost, pomyslím si. Pach nafty dočasně zmizí, ale o to víc je nyní cítit rybina a rozlité pivo. Zuzana přelétne pohledem ostatní spolužáky.

„Já bych řekla,“ začne zvolna a v hlase jí roste škodolibá radost, „že ten slavnej Libor tak úplně neexistuje, co?“

Náhle si uvědomím, že Libora už neuvidím. Už nikdy ho nespatřím, jak stojí před otevřenou skříní s pojistkami, jak se ráno v koupelně holí nebo jak kouří a odklepává si popel do dlaně. Do očí mi vstoupí slzy.

„Já to věděla, ty lhářko!“ zaječí Zuzana vítězoslavně.

Jakási dívka přelézá Rudolfa, sedá si vedle mě a bere mě kolem ramen. Nedokážu vzhlédnout; předpokládám, že je to buďto Adélka, nebo Katka. Hladí mě po zádech, je to příjemné; když pootočím hlavu, vidím, že je to Eva. Její krása má v sobě cosi nehorázného.

„Všechno přijde,“ pošeptá mi.

Z jejích úst cítím ovocnou vůni, a dokonce zaslechnu, jak jí do zubů zlehka naráží bonbón.

„Celou dobu jsem to věděla!“ vykřikuje Zuzana.

Všechno zlé je k něčemu dobré: jakmile definitivně pohřbím Libora, dojde mi, že jsem svobodná. Skutečně nemám žádné závazky. Opravdu jsem se s nikým nezasnoubila, takže se podle toho nemusím chovat. Nemusím být nikomu věrná.

Přestávám tudíž vysedávat doma a se spolužáky z ročníku občas zajdu do některé z hospod kolem fakulty (až dosud jsem všechna pozvání odmítala). S perverzním potěšením pozoruji ty věčně polité stoly, plné popelníky a začouzené stěny pokryté vlaječkami, samorosty, nahými ženami, drátěnými Švejky, podepsanými hokejkami a zarámovanými vtipy z Dikobrazu. V prvních týdnech si připadám jako agent na cizím území. Cítím neurčitý strach, že mě chytí. Bojím se, že někdo vstane, ukáže na mě prstem a zvolá: „Co tady sakra dělá tahle? Copak nevidíte, že ta holka má vkus?“

Později překvapeně zjišťuji, že kolem půlnoci se mnoha mužům začínám líbit – bohužel ne spolužákům (tvrdím jim ostatně, že jsem tak trochu lesbička), ale spíš oněm starším chlapům vysedávajícím kolem výčepu. Když si vezmu tričko s výstřihem nebo sukni s rozparkem, pokukují po mně dokonce už v devět.

„Chlapům se líbím,“ chlubím se doma tátovi, „ale nikdy ne dřív než po třetím pivu.“

Pro začátek je to aspoň něco, říkám si. Kdybych se kletby svého panenství chtěla zbavit, mám možnost. Přestávám konečně hysterčit. Cítím příjemnou jistotu, že si mohu vybírat – tedy samozřejmě až kolem zavírací doby. Vstupuji do těch zakouřených, hlučných podniků se vzrušujícím vědomím, že každý druhý z přítomných ožralů může být po zavíračce můj první.

Není kam spěchat, a tak si v klidu všechno promýšlím. Je mi jasné, že musím volit mezi těmi, kteří mají vypito tak akorát: dvě piva jsou málo, patnáct naopak moc. Kluci od nás z fakulty tvrdí, že alkohol v přílišném množství způsobuje poruchy erekce – klidně o tom mluví přede mnou, což mě těší i uráží zároveň.

„A když už se ti čirou náhodou postaví, tak při tom usneš.“

„Nebo ji v horším případě pobliješ.“

„Takže aspoň chápete, jak lehce se z nás stanou lesby,“ ušklíbnu se.

Získávám image drsné holky. Jak říká Tom: Není nic falešnějšího než pověst, která vás provází.

Postupně objevuji neúprosné zákony hospodské konverzace: po příchodu se obvykle nudím, čas se bezútěšně vleče. Mlčím. Jsem obklopena významnými politology, psychology, filozofy a experty na čínskou medicínu… Všechny ty jejich bláboly mě rozčilují: plytké polopravdy nikdo neopravuje, nesmysly se vrší, nikomu to nevadí. Kde chybí znalost či logický argument, vypomůže hlasitost nebo patos. S každým dalším půllitrem se nad tím ovšem trápím méně a po čtyřech pěti pivech mě zaplavuje nekritický, všeobjímající sentiment (vím ovšem také, jak rychle se dokáže změnit v hádavost a agresivitu). Čím dál častěji vstupuji do hovoru. Ať řeknu cokoliv – třeba úplnou pitomost o rozpínavosti vesmíru – všichni souhlasně přikyvují. I těm největším idiotům na oplátku bez mrknutí oka říkám, že jsou fajn. Kdosi mi objednává fernet. Objímáme se, každou chvíli mě někdo plácne po tlustém zadku, nebo mě dokonce mlaskavě políbí.

Jsem oblíbená.

Občas jsem pochopitelně dotazována na přítele. Vždycky se smutně usměju (abych v případě potřeby mohla dodatečně tvrdit, že jsem to nemyslela vážně) a odpovídám, že můj snoubenec zahynul při lodním neštěstí. Je to dostatečně originální: nikdo nepředpokládá, že bych si něco podobného vymyslela. Prestiž námořníků v Čechách je navíc zřejmě vysoká, neboť tak snadno odrážím veškeré chlípné nájezdy. Smrt, byť vymyšlená, zastaví každého. Jsem vdova po námořníkovi. Žena s tajemstvím. Detaily si nechávám pro sebe.

„Nezlob se, nechci o tom mluvit,“ odpovídám, když se výjimečně vyptávají. „Je to příliš čerstvý.“

„Jasně, chápu.“

Není lidský život úplná fraška?

Jednou se v opilosti přestanu kontrolovat a improvizovaně fabuluji o údělu žen námořníků: To věčné čekání. Kouzlo návratů… Všichni mi to zbaští i s majákem (občas si říkám, že bych klidně mohla být spisovatelkou). Představa návratu nadrženého námořníka odkudsi z Tichomoří mě ovšem nebývale vzruší; už v hospodě vím, že doma rychle nacpu zakouřené prádlo do pračky, vysprchuji se, vlezu do postele a zajdu v oné fantazii ještě mnohem dál.