AUTOR

Je mu čtrnáct a půl roku; měří sto šedesát dva centimetrů.

Rád nosí jednobarevné košile s rozhalenkou, do nichž si uvazuje hedvábný šátek. To hnědé semišové sáčko mu vlastnoručně ušila babička Věra, kožešnice. S výsledkem je očividně spokojená: když si autor sako poprvé oblékne, několikrát použije slovo nóbl.

„Nóbl kluk,“ usmívá se.

Autor tuší, že se mu spolužáci za jeho zády posmívají a že babiččino hodnocení je poněkud nadsazené, ale to slovo má pro něj jakési neurčité kouzlo. Co když má babička pravdu? Co když se ono noblesní částečně přenese i na jeho spolužačky? Pro jistotu sako a košile s hedvábným šátkem v rozhalence nosí po celý první ročník – samozřejmě s výjimkou státních svátků, kdy si tak jako ostatní spolužáci musí oblékat svazáckou košili a kravatu.

Později mu přítel rodičů věnuje zelenobílou bundu z pogumovaného papíru, již zdarma dostane na stánku firmy Grundig na brněnském veletrhu. Zapínání je na zip. Pokud autor nepočítá dámské džínsy značky Levi’s, které mu občas půjčuje matka (jiné kalhoty z pravé džínoviny až do maturitního ročníku nevlastní), jde o nejmodernější, nejzápadnější součást jeho chudého šatníku. Reklamní bundu nosí po celý druhý a třetí ročník. V posledních týdnech se rukávy na loktech už začínají trhat a působí špinavě, ale přesto se jejího nošení nevzdá.

Hned na počátku prvního ročníku se autor po vzoru dvou nejbližších kamarádů odmítne stravovat ve školní jídelně (koho napodobovali ti dva? napadne ho při psaní těchto řádek) a na obědy pak celé čtyři roky všichni docházejí do jednoho ze dvou tehdejších benešovských lahůdkářství. Čtyři roky pět dní v týdnu obědvá teplou sekanou nebo vlašský salát – obojí se dvěma houskami jako přílohou. Čas od času si dají lahůdkový párek, eventuálně takzvané ruské vejce. Pijí žlutou limonádu a kofolu. Nikdy nejedí ani nepijí nic jiného – a nevadí jim to. Ba co víc, pokud autora paměť neklame, chutná jim to. Za dobu svého středoškolského studia má k obědu odhadem čtyřistakrát sekačku, třistakrát vlašák a stokrát párek nebo to strašlivé vejce se zelenošedým žloutkem – a nestěžuje si. Z dnešního odstupu to nedokáže pochopit, dokonce při vzpomínce na ta kila mastné sekané a litry majonézy cítí jakousi opožděnou nevolnost, cosi jako metafyzické odříhnutí. Byl to opravdu on? On, který dnes v italských, mexických, čínských, thajských, indických či libanonských restauracích dlouhé minuty vcelku informovaně hovoří s číšníkem? On, který si jen opravdu nerad dává jinou než chlazenou rybu a jiné než domácí těstoviny? On, kterému krém Brulée bez karamelové krusty nebo tiramisu připravené bez mascarpone dokáže otrávit zbytek večera?

Řečeno jazykem zoologických encyklopedií: V mládí žere jednoduchou stravu, později se stává značně vybíravým.

Plyne z toho nějaké poučení? Autor si není jistý.

Ve třetím ročníku jej tělocvikář poněkud překvapivě nominuje do školního týmu, který se má zúčastnit jakéhosi basketbalového turnaje. Jako jediný v sestavě nehraje košíkovou závodně, ostatní kluci několikrát týdně trénují v městském oddíle; přijímají ho proto mezi sebe s jistou nedůvěrou, ale časem je přesvědčí, že si místo v sestavě zaslouží: jeho střelba není sice úplně přesná, ale na druhé straně slušně brání a občas dokáže získat i zdánlivě ztracené míče.

V závěrečném utkání turnaje dostávají v poslední minutě koš a prohrávají o jediný bod. O celkovém pořadí je sice už rozhodnuto (bez ohledu na výsledek zápasu skončí třetí ze šesti mužstev), nicméně dramatický závěr postaví diváky i obě lavičky na nohy. Jeden ze spoluhráčů je při rozehrávce atakován a v tísni posílá autorovi nepříliš vydařenou přihrávku, ale on míč na poslední chvíli zachytí. „Střílej!“ zakřičí na něho kdosi. „Musíš střílet!“ Autor zdařilou kličkou obejde nejbližšího protihráče a z výskoku střílí rozhodující koš – na který pak vzpomíná celý život.

Celý život vzpomíná na jediný koš v nedůležitém zápase bezvýznamného turnaje.