TOM

Na každém setkání bývalé třídy, obvykle hned na úvod, musím spolužákům vyprávět, co se za poslední rok na našem gymnáziu změnilo; už se z toho stal jakýsi rituál. Ani letošní sraz není výjimkou.

„Tak co je novýho, povídej,“ žádá mě bez okolků Marie.

„Příští rok končím.“

Rozhostí se ticho: všichni si zřejmě uvědomili, že přijdou o poslední spojení se svými studentskými léty.

„Kvůli penězům?“

Platy učitelů, současné mediální klišé. Pochybuji sice, že bych z platu středoškolského profesora onu příslovečnou rodinu s dětmi uživil, nicméně žádnou rodinu nemám – a na podnájem a na pití mi peníze vždycky jakž takž stačily.

„Ne. Nechci už pracovat v muzeu vlastního mládí – to je hlavní důvod,“ říkám a pohlédnu na Evu, avšak první, kdo souhlasně přitaká, je Hujerová.

Poslední dobou se přistihuji, že dávám studentům písemné testy nejen proto, abych se jich tímto osvědčeným způsobem na chvíli zbavil, ale kupodivu i proto, abych je mohl nerušeně pozorovat a dál v duchu řešit tu obrovskou záhadu: jak to, že v těch lavicích sedí oni, když ještě před pár lety jsme tam seděli my? Srovnávám jejich mladé tváře s těmi, které mám teď v restauraci před sebou: naše pleť je samozřejmě matnější, pohled vyhaslejší, zuby zažloutlejší a vlasy řidší, ale tím to nekončí. Obličej čtyřicetiletého člověka většinou rovněž začíná ztrácet souměrnost; v osmnácti jsou jeho proporce ideální (tedy pokud se samozřejmě nejmenujete Irena Větvičková), zatímco o dvacet let později jste buďto vyžilí, nebo oplácaní. To, co v osmnácti představuje výrazný, zajímavý rys tváře, například široké lícní kosti nebo špičatý nos, ve čtyřiceti často zbytní v jakousi polovičatou karikaturu.

„A není to škoda?“ lichotí mi Marie. „Seš u studentů voblíbenej…“

„Voblíbenej?“ zopakuje po ní Skippy. „No to von je. U jedný studentky byl tak voblíbenej, že si ho dokonce vzala.“

Tohle není vhodná poznámka. Skippy by si měl uvědomit, že naše zvolna stárnoucí spolužačky nechtějí poslouchat příběhy o tom, jak si jejich stejně staří spolužáci brali za ženy osmnáctileté dívky.

„Hele, jak se stát oblíbeným učitelem?“ ptá se Jiřina.

Její zájem je upřímný. Žije na malé vsi za Prahou a příležitostí k podobným debatám má minimum; s nadsázkou lze říct, že každoroční srazy jsou pro ni něco jako doškolovací kurzy. Pokládá zde otázky, které ji zajímají, ale které jí manžel bagrista není schopen odpovědět.

„Podle mě jde především o to, najít si správný odstup: nesmí být ani příliš velký, ani malý. Posmívat se sedmnáctiletým z pozice čtyřicátníka je trapné – stejně jako s nimi kamarádit. Je třeba najít něco mezi.“

Jiřina naslouchá tak pozorně, jako kdyby se v příštím životě hodlala stát učitelkou. Z Kinského náměstí se blíží tramvaj.

„Teda pokud nějaké mezi vůbec existuje,“ dodám.

„No jo, s Klárou to bylo fakt moc hezký mezi,“ zašklebí se Skippy a plácne mě po stehně. „To bylo spíš mezi nohy!“

Bublinu trapnosti, která nás dočasně uvězní, překvapivě propíchne Eva.

„No,“ říká kysele, „to jste vyjádřil moc hezky, pane doktore…“

Životem unavená, prošedivělá a obtloustlá třída se směje.

Řeč se později točí v předpokládaných kruzích: odrůstající děti, byty, nemoci rodičů, nemoci vlastní, recepty, doporučené léky. Rozdíl mezi mládím a stářím: o vaginálních čípcích se ve čtyřiceti mluví nahlas. Hujerové nedávno zemřel otec, takže dojde i na slzy a na pět minut všichni zvážníme. Víno je dobré, objednávám další dvě láhve a přitom si zkouším představit naši sešlost z pohledu té mladičké servírky. Znovu si doliji; jako obvykle mám značný náskok – a tradičně to maskuji dlouhými, spatra pronášenými citáty.

„Mám dojem, že rozdíl mezi dětmi a dospělými – byť je možná v určitých situacích užitečný – je v podstatě nesmysl. Vlastně jsme jenom jednotlivá já, která touží po lásce,“ říkám pateticky. „Donald Barthelme.“

Potěšeně zaznamenám, že Eva a některé další spolužačky jsou už rovněž přiopilé; alkoholu se přes rok dotknou jen výjimečně, a tak je snadno zmůže i několik skleniček. Mlčky se usmívají, aby je neprozradila artikulace, a v duchu zřejmě přemítají, že by si objednaly druhou kávu.

„Mám nové sako,“ oznamuji třídě. „Koupil jsem si ho včera výlučně kvůli tomuto srazu. Všiml si toho vůbec někdo?!“

Trochu křičím. Katka uchopí látku mezi prsty, promne ji a potom mi beze slova pohladí předloktí. Možná přesně tohle bychom měli na srazech dělat, říkám si: sedět, pít a mlčky si vzájemně hladit předloktí. Nebylo by tohle to nejlepší? Zuzana promluví: ztěžka navrhuje, abychom si šli někam zatancovat. Chápu ji, sama by se něčeho podobného neodvážila, takže ji láká možnost schovat se za skupinovou euforii – nebo spíše šílenství. Představa, jak vstupujeme mezi sedmnáctileté teenagery na nejbližší diskotéce, naštěstí nezděsí pouze mě, takže nápad je taktně zahrán do autu. Eva si sundává sáčko; tváře má rozpálené. Je stále krásná (kdosi ze spolužáků ji dneska přirovnal k Paní lesa z Pána prstenů…), ale kůže na krku a na prsou už jí začíná ochabovat. Pár rýh, trocha tuku – a tolik smutku. Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo. Proč tohle učíme gymnazisty? říkám si. Copak mají šanci to pochopit? Eva si hraje se svíčkou, vosk jí stéká po prstech.

„Kam to ksakru všechno zmizelo?!“ zvolám a uhodím pěstí do stolu.

Hladina ve sklenicích se zavlní. Spolužáci si vyměňují rozpačité pohledy.

„Něco vám řeknu: první sex nestojí obvykle za nic, ale první skutečný polibek…“

Hledám ta správná slova.

„To je nepopsatelné. Myslel jsem tehdy, že se v ní úplně rozpustím.“

Eva se usmívá.

„Ta vůně. Dneska už samozřejmě vím, že předtím musela cucat nějaký pitomý bonbón, ale tenkrát mi to vážně nedošlo. Já idiot si ještě léta myslel, že krásné dívky skutečně chutnají po jahodách.“

Podívám na Evu: vyzývavě, útočně.

„Po malinách,“ opraví mě. „Byl to malinovej bonbón.“

„Hezký!“ zvolá Skippy do ticha.

„Ale to se podívejme, co se dneska večer všechno nedozvíme,“ říká Zuzana chladně.

„Kde tohle všechno je?“ pokračuji. „Když mě políbí holka dneska, maximálně si řeknu: Líbá dobře. Nic víc. Kam zmizelo to naprosté ochromení? Kam zmizel ten sladký úžas?“

„A sakra,“ promluví Honza a vesele pomrkává. „Ten je zas vožralej jako poslanec…“

Změřím si ho bezmála nepřátelsky.

„Jo, to jsem. A co jako? Myslíš, že je to tím pádem menší pravda?“

Tváří se zaraženě.

„A co dělá Vartecký?“ zeptá se Eva nečekaně.

Dokonce mi pohlédne do očí, ale hned se zase odvrátí (její dočasná, jakoby stydlivá odvaha mi připomene Kláru). Většina z nás chápe historický význam této chvíle: ještě nikdy o Varteckém nahlas nemluvila – po malinovém bonbónu je to už druhé opožděné doznání. Mé pocity jsou smíšené: v první chvíli mě ta otevřenost těší, ale vzápětí v jejích očích spatřím někdejší vášeň, která mi sevře žaludek skoro tak silně jako kdysi. Mražené maliny, napadne mě: jsou bíle ojíněné a něco z té svěží letní vůně a chuti už se ztratilo, ale pořád zbývá dost. V kelímku, který jsem si právě vytáhl ze dna mrazáku, je čtvrt století stará žárlivost: už není, co bývala, ale poznávám ji dobře.

„Vartecký?“ říkám co možná lhostejně. „Zrovna včera jsme spolu obědvali ve školní jídelně.“

„A co? Jak vypadá?“

Ptá se kdosi jiný, Eva svou odvahu vyčerpala. Předstírám, že přemýšlím.

„Vzpomínáte na tu jeho koženou aktovku?“

Tváře spolužáků se rázem rozjasní.

„Tak tu má pořád…“

„To je neuvěřitelný!“

Eva hledí kamsi do minulosti – jako kdyby ta odřená brašna byla magickým předmětem, který Varteckého znovu oživil.

„Vážně by těm kantorům měli přidat!“ zasměje se někdo.

„Co ste měli?“ ptá se Skippy.

„Rajskou.“

„A nebylo na něj to maso tvrdý? Ukouše to ještě?“

Smích zesílí. Eva už nejspíš lituje, že se zeptala. Co si od toho slibovala? Sedím čelem proti oknu, a tak si všimnu mladé dvojice, která nahlíží dovnitř: dívka partnerovi cosi říká a ukazuje na nás prstem.

„Vážně, co dělá?“ říká Katka.

„Chodil každý pátek do Podolí do sauny – například. Teď ale koupili s manželkou někde v Řevnicích levně chatu, v záplavové oblasti, takže –“

„Jak může někdo koupit chatu v záplavový oblasti?“

„No a co,“ namítá Zuzana, „když je ti přes šedesát jako jemu, tak pravděpodobnost, že ještě zažiješ stoletou vodu, je přece jenom menší, ne? To už se vyplatí jít do rizika. Hop, nebo trop.“

„Vážně je mu přes šedesát?“ diví se Katka.

„Cos myslela?“

„Nepřerušujte ho pořád!“

„Takže,“ navážu, „do sauny už nechodí, protože každý pátek jezdí na chatu. Proto také ve sborovně denně probírá noviny a vyndává z nich vložené barevné reklamy.“

„Reklamy?“

„Na akumulátorové vrtačky, strunové sekačky, kotoučové brusky a tak podobně. Porovnává jednotlivé nabídky. Baumax versus OBI. Největší zápas jeho pozdního života. Na stole v kabinetě má –“

Eva hlučně vstává. Zavrávorá.

„Tebe to nezajímá?“ říkám.

„Ne.“

„Ty ses ptala…“

„Jenomže jsem chtěla slyšet… něco hezkýho.“

„Tak to lituju,“ rozhodím rukama, „já jsem s Varteckým nic hezkýho nezažil.“

Zavře oči a kousne se do rtu.

„Tome!“ okřikne mě Marie. „Co blbneš?“

Teprve nyní se vzpamatuji. Uhýbám servírce, aby mohla odnést prázdné sklenice. Otočím se k Evě, ale už je pryč.

„Sorry. Asi mám dneska hádavou.“

„Ježíšikriste,“ říká Hujerová, „dyk ty v tom muzeu žiješ pořád.“