HUJEROVÁ

Můj manžel Boris je dozorčí v metru. Jeho životním posláním je upozorňovat cestující, že přijíždějící souprava končí ve stanici Kačerov. Po všech dívčích snech o úspěšném, bohatém manželovi, který mi na odchodu do práce pokaždé s úsměvem pošle vzdušný polibek (já a naše tři rozkošné děti stojíme na prosklené terase funkcionalistické předměstské vily), žiju na sídlišti v paneláku s člověkem, který osm hodin denně buzeruje lidi, že překročili bezpečnostní čáru.

Když se na cestách za úspěšnými lidmi, kterým zařizuji byt, nemohu vyhnout stanici metra, kde Boris pracuje, stoupám si alespoň tak, aby mě ze své kukaně nemohl vidět. Během čekání na vlak obvykle pozoruji hezké dívky a zkouším v duchu odhadnout, jak budou vypadat za deset dvacet let – v podstatě je to jen obdoba počítačové simulace interiéru (žádná z oněch mladých žen sebevědomě nastupujících do vagónu určitě netuší, že v hlavě té obtloustlé, špatně ostříhané postarší brunety by mohly zahlédnout svou poměrně věrnou budoucí podobu). Samozřejmě jsem ale pořád ve střehu – takže když jednoho dne ve staničních reproduktorech náhle praskne, možná jako jediná to tiché lupnutí zaregistruji.

„Žádáme cestující ve směru Háje, aby nepřekračovali bezpečnostní pás,“ ozve se hlas mého manžela, rutinou změněný téměř k nepoznání.

Upírám oči na šedivý mramor nástupiště.

„Žádáme cestující ve směru Háje, aby nepřekračovali bezpečnostní čáru!“

Ve druhém hlášení může i ten, kdo mého manžela nezná, zaznamenat únavu a rezignovanost. Obézní muž, jehož se napomenutí týká, se i nadále naklání nad kolejemi, očividně zaujat čímsi v kolejišti. Prohlédnu si jeho oblečení a na rozdíl od mého muže je mi ihned jasné, že jde o cizince. Přijíždějící soupravu už je v tunelu slyšet.

„Nepřekračujte bezpečnostní pás!“ křičí Boris podrážděně do mikrofonu, ale nakonec musí samozřejmě vyběhnout ven – hubený, bledý v obličeji, v té neforemné hnědé uniformě – a odtáhnout toho chlapa za rukáv. Cizinec se lekne, a jakmile situaci pochopí, přehnaně se omlouvá. Můj manžel žádný cizí jazyk nezná; předstírá nerudnost a chce odejít, jenže tlusťoch jej začíná plácat po zádech, a dokonce se ho pokouší přátelsky obejmout. Přijíždí vlak, cestující vystupují a zvědavě si tu zvláštní dvojici prohlížejí. Rychle nastoupím, dveře se zavírají. Ještě zahlédnu, jak se Boris rozpačitě usmívá – a musím se kousnout do spodního rtu, abych se nerozbrečela. Funguje to stejně dobře jako štípání do ruky.

V obojím mám letitou praxi.

Miluji dozorčího v metru – a neustále cítím potřebu to vysvětlovat. Tohle je zvláštní: teoreticky samozřejmě vím, že život je nepředstavitelně rozmanitý a mnohovrstevný a že se vzpírá všem zjednodušujícím výkladům a tak dále, ale kdykoliv v praxi narazím na byť jen náznak opravdové životní pestrosti, obvykle mě to zaskočí. Kaprovou ulicí jde černoch s velikonoční pomlázkou a já na něho civím jako na zjevení. Ostatně proč chodit pro příklady tak daleko: dodneška mě doslova přivádí v úžas, že můj manžel Boris dokáže být současně dobrácký i xenofobní, citlivý a zároveň omezený. Jednou je jemný a něžný – a jindy se chová jako čítankový buran (jako postava v telenovele je úplně nepoužitelný).

Troufám si neskromně tvrdit, že leccos z toho lepšího na Borisovi je moje zásluha. Mnozí jeho známí dodnes nepřestávají pochvalně připomínat, jak Boris po mém (rozložitém) boku vyrostl. Potkala jsem ho v roce 1991 na dvoudenním autobusovém zájezdu do Benátek (táta v té době začal jezdit s novým dvoupatrovým Neoplanem, o kterém doma mluvil tak dlouho, až jsem se na ten zájezd přihlásila také); cestoval sám. Líbil se mi jeho mírný pohled i lehce prošedivělé skráně; navíc měl bílé páskové sandály – kdyby mu z nich nevylézaly froté ponožky s kostrbatými nápisy SPORT na obou kotnících a kdyby se mu nad poklopcem laciných džínových kraťasů nehoupala velká koženková ledvinka s doklady, mohla jsem ho považovat za lékaře (lékaři, pochopitelně s výjimkou Skippyho, v mém soukromém erotickém žebříčku následují hned po toreadorech; sama nevím proč – možná si lékaře podvědomě spojuji s bezpečným, jaksi vydezinfikovaným sexem, jenže jak si mám v tom případě vysvětlit všechny ty zpocené a bezpochyby promiskuitní toreadory?).

Boris sedí úplně vepředu, často se mírně vyklání a pozoruje tátu při řízení; když se za volantem hlasitě rozčiluje nad nějakým kreténem italskym, jehož auto se před nás natlačí, Boris souhlasně přikyvuje. Teprve teď na vůz před námi zatroubí – v duchu ho podezírám, že chce jen slyšet ten silný, sytý zvuk klaksonu – a z okénka černého golfu vyletí ruka se zdviženým prostředníčkem.

„Kokote talijánskej!“ uleví si táta.

Druhý řidič i nadále spí, a tak ve zpětném zrcátku zkontroluje očima nejdříve mě, a když se nedočká žádné morální podpory, krátce pohlédne na Borise.

„Kam ten blbec spěchá?“ říká Boris servilně.

Při zastávce u dálničního motorestu spolu prohodí pár vět. Táta prodává lidem kávu z automatu a já jim pak s ironickým, téměř omluvným úsměvem (který je pro většinu z nich naprostou záhadou) přiděluji plastovou lžičku, mléko a cukr. Boris se neustále motá kolem: očividně mé postavení nechápe, ale zároveň se bojí zeptat. Jeho sebevědomí je tenkrát ještě malé: když mu v kině obsadí místo, najde si raději jiné; pokud je plno, sedne si na schody. Před prodavačkami do třiceti let se zakoktává. A tak dále. Má sice za sebou dva delší vztahy, jenomže doba, kdy byl sám se svými komplexy, mnohonásobně převažuje. Kdo jiný než já by mu mohl rozumět lépe?

Na zpáteční cestě už s tátou čile konverzují. Otec se – světe, div se! – dokonce několikrát nahlas rozesměje.

„Všimla jsem si, že máš novýho kámoše,“ říkám mu při nejbližší hygienické zastávce a nenápadně pohodím hlavou směrem k Borisovi. Otec se tváří nechápavě. Obchází autobus s kbelíkem v ruce a namočeným smetáčkem odstraňuje z reflektorů mrtvý hmyz. Poslušně za ním cupitám.

„Nebo snad mezi váma vzniklo něco hlubšího?“

Otec odloží kbelík a naznačí mi výchovný záhlavec (homosexuály nesnáší a mluví o nich zásadně jako o teplouších). Potom mi sdělí, kde Boris pracuje.

„Takže,“ usmívám se, „jste si porozuměli především díky společně sdílenýmu názoru, že všichni cestující jsou hovada?“

„O cestujících jsme zatím nemluvili,“ odpoví táta upjatě. „I když je možný, že bysme se v tomhle punktu taky shodli.“

„Taky? V jakých punktech se ještě shodujete?“

Konečně se na mě podívá.

„Myslím, že je to slušnej chlap,“ pronese útočně.

Měříme se pohledem.

„Tati, nech toho!“ varuji ho.

„Každopádně by to bylo aspoň něco,“ pokračuje s otevřeností, která mě šokuje.

Oním něco mi dá najevo, že ví o mém nic.

„Tak já snad radši jedu stopem,“ říkám.

V samém závěru cesty se k tátově radosti s Borisem vzájemně představíme. Boris se zajíkavě ptá, jestli jezdím s tátou často.

„Jenom když mu dají Neoplan,“ vtipkuji. „Do Karosy bych nevlezla.“

Táta se směje. Boris se vzepne k přímé otázce.

„A kdy budeš mít, Zdeňku, zase Neoplán?“

Žasnu: oni už si tykají!

„Příští víkend. Jedu dvoudenní Vídeň–Mikulov. Pojedeš?“ obrátí se na mě.

Probodnu ho očima.

„To nevím!“

„Já bych jel,“ říká Boris.

Ve vinném sklípku v Mikulově si s Borisem začnu tykat i já.

Za námět úvodní konverzace z nedostatku jiných možností volím Ireninu sebevraždu; k mému překvapení zná Boris podrobnosti. Ano, jeho kolega si jí prý tehdy skutečně všiml. Nějakou chvíli pobíhala po okraji nástupiště, ale nikoli za bezpečnostním pásem, takže nijak nezasáhl. Prý i vrážela do lidí.

„A to mu nebylo nápadný? Proč nic neudělal?“

„Byl novej,“ říká Boris. „Dělal to sotva tejden.“

„No jo.“

„A víš, kolik různejch magorů tam za den máme?“

Jeho netaktní poznámka se mě dotkne. Irena nebyla žádný magor, ohrazuji se v duchu. Byla to jenom nešťastná ošklivá holka, jejíž život byl regulérní peklo.

Po návratu kupodivu bez úhony přežijeme i nevyhnutelný trapas s názvem první opravdové rande. Po druhé, nečekaně milé schůzce začnu být nervózní. Zatím vždy zůstalo jen u polibku na rozloučenou, ale co bude za týden? Pochopitelně nemohu Borisovi říct, že jsem panna (vzhledem k technice mých autoerotických hrátek naštěstí ani nemusím). Panna v osmadvaceti, to není normální, to by ho vyděsilo – rázem bych se v jeho očích změnila ve zboží, které nikdo nekupuje.

Takže musím z bahnitého dna zdymadla na Střeleckém ostrově vytáhnout Libora: umyju ho, usuším a rozchodím. Ještě před pár dny to byla nafouklá zelená mrtvola, a teď už se na mě znovu usmívá. Už zase kouří a odklepává si popel do dlaně. Znovu se učím všechny potřebné reálie – s nechutí i s jistým sentimentem, jako když si herec opakuje dávno zapomenutou roli. Náhle mi však jediný milenec v osmadvaceti letech začne připadat žalostně málo. Nesmím se tolik podceňovat, říkám si, musím si sakra víc věřit. Proč bych v osmadvaceti nemohla mít milence aspoň dva? – A kdo si má ty chlapy pořád vymýšlet? odpovídám sama sobě. Kdo si to má všechno pamatovat? vztekám se, ale vzápětí dostanu nápad: zapojím do hry Petra Stančeva, šťastně ženatého kolegu z firmy. O něm toho vím dost, takže – kromě sexu – nemusím lhát. Jsem ženská, která se pokouší přesvědčit partnera, že s kolegou z práce něco měla.

„A proč to vlastně s tím Stančevem skončilo?“ zajímá se později Boris.

„Znechutily mě všechny ty jeho falešný sliby,“ říkám.

Když se s Borisem poprvé pomilujeme, ostýchavě se mě zeptá, jestli ti předchozí dva byli o hodně lepší?

„Pokoušíš se srovnávat nesrovnatelné,“ říkám záměrně dvojznačně.

„Jak to myslíš?“ ptá se přiškrceně.

Panebože, ti chlapi!

„Petr vždycky strašně spěchal domů – jestli mi rozumíš? Šup a šup a domů k mámě.“

Boris se usmívá.

„Než jsem vůbec zjistila, že něco začalo, bylo po všem.“

Chvíli mě vděčně hladí, ale potom to nevydrží.

„A Libor?“

„Liborek byl dítě,“ říkám s něžným pohrdáním. „Vypadal jako kluk.“

Nakloním se k Borisovi.

„Potřebuješ vědět, jak vypadaj malí kluci?“ šeptám mu.

Vrtí hlavou, ale mě neoklame. Nepotřebuje to vědět, potřebuje to slyšet.

„Vůbec jsem ho v sobě necítila,“ pravím a ostýchavě si zakryju tvář.

Vlastně ani tentokrát nelžu.