TOM

Rádio hraje jakousi obvyklou plytkost – a Klára dálkovým ovladačem zesílí zvuk. Podrážděně vzhlédnu od čtvrtletních slohových prací, ale vůbec si toho nevšimne: leží zády ke mně na pohovce Karlanda a čte si časopis Elle. Stříbrným hrotem propisovačky si zlehka poklepává na rty. Náhle si všimnu, že její ústa se pohybují. Není pochyb, zná ten hloupý text zpaměti.

Zařízení naší garsoniéry je hned trojím kompromisem: nejprve bylo třeba sladit Klářiny představy (IKEA naroubovaná romantismem dívčích pokojíčků) s mými (originalita, minimalismus, účelnost), výsledek přizpůsobit finančním možnostem a nakonec ze zdvořilosti ještě i několika studiím Hujerové, které mi vzhledem k našemu dlouholetému přátelství (jak to poněkud nadneseně sama vyjádřila) udělala zcela zdarma.

„Upozorňuji tě předem, že vkusné byty mě nudí,“ odcitoval jsem jí varovně Heinricha Bölla.

„No,“ pravila nezdvořile, když si prohlédla Klářiny barevné skici na čtverečkovaném papíře, „pokud to zařizování necháš na ní, nudit se nebudeš.“

Poslední rok se nicméně nudíme oba (dotýkám se krásy – a nudím se; nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné). Dokonce to přiznáváme: společně nahlas přemítáme, koho bychom mohli večer pozvat na návštěvu. Když byt opustíme a jdeme si někam sednout, nebývá to o mnoho lepší. Klářini vrstevníci mě většinou iritují a ona je na tom s mými přáteli podobně: slíbím jí vzdělaného a zábavného mladého novináře – a potom s námi celý večer sedí plešatý třicátník, který buďto mluví výhradně o sobě, nebo ji zkouší z literární historie. A tak dále. Literatura ji dávno omrzela. Zajímá se o věci, které jsou upřímně lhostejné mně: taneční hudba, kolečkové brusle, počítačová grafika, snowboardové oblečení. Vznáší oprávněný nárok na své mládí – a já se cítím dotčen. Piju a učím pít i ji; opilost odhalí její divokou stránku: v posteli s šokující ochotou dělá úplně všechno, co po ní v návalu chlípnosti vyžaduji. Začíná mi být jasné, že mě dříve či později podvede. Vaříme si, tloustneme, cvičíme. Uvažujeme o sexu ve třech a ve čtyřech a žárlíme, když s tím návrhem nepřijdeme jako první. Lžeme si. Říkáme si pravdu. Podvádíme se. Uvažujeme o rozchodu, rozcházíme se a smiřujeme. Nakonec se – jak oba už dlouho tušíme – rozejdeme definitivně.