HUJEROVÁ

„Jo, udělal jsem chybu, ale nikdo nemůže říct, že jsem se k tý chybě nepostavil čelem,“ říká mi táta.

Musím uznat, že se opravdu snažil. Nejdřív se jel představit jejím rodičům – ten malý domek na východním okraji Prahy znal, jeden čas kolem něj jezdil s autobusem. Hned na úvod měl nepředpokládané potíže s parkováním: ze samé nervozity si se svým wartburgem kombi špatně najel, a nemohl se pak v úzkém prostoru mezi domem, popelnicemi a telefonním sloupem vytočit. On, řidič autobusu… Budoucí tchán, o pouhé tři roky starší než táta, musel vyjít ven a ukazovat mu. Sousedé za záclonami se mohli potrhat smíchy.

„Hele, snaží se z toho vycouvat!“ zavolal kdosi.

Nevěstina matka zuřila – dokonce mu odmítla podat ruku. Táta při předchozích parkovacích manévrech úplně zapomněl všechny předem nachystané věty, a tak musel improvizovat.

„Helejte, mladá paní, je to, jak to je.“

„No právě!“

„Život holt neni vždycky takovej, jakej bysme si ho představovali. Když se ale budem všichni snažit, samozřejmě zejména já a vaše dcera, tak já věřim, že to dopadne dobře.“

„Vy jste se měl hlavně snažit, abyste ji nezbouch – když už!“ opáčila nastávající tchyně.

Nebo tak nějak podobně.

V tomto duchu proběhla celá návštěva, ale táta to nevzdal: sehnal kočárek a starší postýlku s dřevěným hrazením, prodal část nábytku a z obýváku udělal dětský pokoj. Koupil manželskou postel, novou záchodovou mísu a karmu a nakonec celý byt vymaloval. Začal jezdit přesčasy, aby ušetřil na svatbu. Rodiče nevěsty se trochu uklidnili, avšak i nadále zůstávali zdrženliví. Z těch několika málo svatebních fotek, které jsem doma našla, je dodnes cítit napětí. Skoro nikdo se neusmívá, matka nevěsty se tváří podezíravě.

Do porodnice jezdil táta údajně každý den. Začalo mrznout, takže z jeho zimní bundy musel sálat chlad. Určitě mu taky v teple nemocničního pokoje pokaždé zrudly tváře. Sháněl pro matku banány a mandarinky. Představuji si, jak je mlčky pojídá a v rámci svých tehdejších možností přemýšlí; otec vždycky po chvíli nastaví dlaň a ona mu do ní vyplivne pecky.

„To je drobeček! To je miláček!“ (případně zlatíčko, andílek, srdíčko) šeptávají mámy vyčerpaně, když své dítě poprvé spatří, a oči se jim zalévají horkými slzami.

A teď si zkuste tipnout, co v téže situaci zašeptala moje matka (tátovi to o pár let později prozradila jedna zdravotní sestra). To neuhádnete.

„No nazdar!“

Opustila nás, když mi byly necelé tři měsíce.

„Nedala ti ani sto dní hájení,“ rozčílil se Boris, když jsem mu to poprvé vyprávěla.

Mnohokrát mě samozřejmě napadlo, jak se ona hájila sama před sebou. Nikdo mi nemůže upřít, že jsem jí nedala šanci, říkala si možná. Měla jsem skoro celé tři měsíce na to, abych konečně začala vypadat trochu k světu. Dala mi tři měsíce, abych se z té uslintané a ukňourané šeredky konečně změnila v roztomilé, usměvavé mimino – ale já jsem ji zklamala: nezměnila jsem se. Takže odešla. To bylo v mém životě mimochodem poprvé – a zdaleka ne naposled – co jsem se svým zevnějškem tvrdě narazila.

Než odešla, vzala tátovi z příborníku nějaké peníze a nový radiomagnetofon Grundig; na kuchyňské lince mu nechala načatou krabici sunaru, plastovou odměrku a kojeneckou láhev. Kdykoli se táta opil a já si dovolila nějakou kritickou poznámku, pokaždé mi tyhle tři věci vypočítával.

„Nechala mi tu akorát cucflašku, sunar a odměrku!“ hulákal, jako kdyby ho to nadosmrti opravňovalo se opíjet.

Koneckonců měl pravdu.

Onoho pátečního odpoledne, kdy od nás matka utekla za jakýmsi bývalým milencem, se pro mě její věk navždy zastavil. Dneska jí pomalu táhne na šedesát, nicméně když o ní občas přemýšlím, představuju si ji jako tu zmatenou, nijak zvlášť hezkou dívku o více než dvacet let mladší než já – jen díky tomu jí dokážu částečně odpustit.

Macechu otec přivedl domů, když mi bylo pět. Roli náhradní matky až do té doby úspěšně zastávali babička s dědou a já jsem po žádné změně ani v nejmenším netoužila, ale svým dětským rozumem jsem vytušila, že si táta z jakéhosi důvodu přeje, abych se k téhle tetě chovala mile, a tak jsem se snažila (zároveň jsem se jí ovšem trochu bála). Byla to silnější, permanentně nabručená odbarvená blondýna. Patřila k tomu typu lidí, kteří si v zimě naříkají na strašnou zimu a v létě na příšerná vedra. Když táta neměl peníze, stěžovala si na hroznou drahotu, a když jí peníze dal a ona konečně mohla jít nakoupit, stěžovala si na šílený fronty. Tvrdila, že trpí samotou, ale návštěvy nesnášela. Člověk musí kvůli jedné návštěvě uklidit celý byt, a když návštěva odejde, nechá po sobě takovej bordel, že může začít šůrovat znova. Jejím nejoblíbenějším námětem k hovoru byly ovšem zdravotní obtíže. Dalo se to pochopit: bylo jí dvaačtyřicet a už měla za sebou celkem sedm různých operací.

„Mně vykládejte něco o nemocech!“ říkávala radostně, jakmile v její přítomnosti někdo učinil sebemenší poznámku o zdraví.

Okamžitě si vyhrnula kombiné, aby zaraženému nešťastníkovi triumfálně předvedla všechny jizvy. Uměla jsem ty operace kdysi vypočítat všechny; dneska si pamatuji už jen čtyři: žlučník, žaludek, děloha (nemohla mít děti) a levé oko. O všech mi podrobně vyprávěla – byly to koneckonců největší události jejího života. Dva dny byla v naprostym bezvědomí. V kladenské nemocnici jí tenkrát vyndali ze žlučníku tak velký šutry, že to žádnej z doktorů v životě neviděl. Primáři okresních nemocnic se na ni chodili osobně dívat. A tak dále. Jednou se otec vrátil z práce domů a přistihl ji, jak leží v kalhotkách na kuchyňském stole a názorně mi předvádí, co je to lumbální punkce.

„Mileno, prosim tě, voblíkni se a přestaň to dítě děsit,“ pravil pouze.

Když jsem začala chodit do školy, vzala si nade mnou patronát.

„A teďkonc si spolu napíšeme domácí úkoly!“ říkávala slavnostně.

Zeslabila rádio, rozložila na stůl staré noviny a přisunula si ke mně židli. Její hlas přetékal dobrou vůlí, která jí ovšem nikdy nevydržela až do konce. Při prvních dvou třech chybách se mnou ještě měla svatou trpělivost, ale když jsem udělala kaňku nebo přetáhla řádek počtvrté, mávla nade mnou rukou, prudce vstala a šla rádio znovu zesílit. Seděla jsem provinile nad sešitem a dívalase, jak si zapaluje cigaretu a jak vyfukuje kouř ven z okna. Bylo mi šest, ale věděla jsem, co si myslí: její dítě by to neudělalo.

„Nečum a piš! Můžeš mi říct, proč nepíšeš?“

Její dítě by taky bylo mnohem hezčí.

„Sama?“ pípla jsem.

„No já to za tebe psát nebudu!“

Vzpomínám si i na chvíle zvláštního klidu (rezignovaného, řekla bych dneska), kdy macecha dočasně přestala se svými kdyby, kéž by a mělo by, a na pár hodin dokázala přijmout život takový, jaký je – například o vánočních svátcích nebo o mých narozeninách. Byla jako vyměněná: pohybovala se po bytě mnohem pomaleji než obvykle, netřískala dveřmi a víc se usmívala.

„Tak ti s tatínkem přejeme všechno nejlepší, holčičko.“

Sfouknu svíčky a ona mě při tom vyfotí. Potom se fotografujeme společně, samospouští. Smějeme se. Táta ji vezme kolem ramen. Ona nakrájí dort. Vím, že ho pekla sama, a tak si schválně nabírám lžičkou co největší sousta, aby viděla, že mi chutná – jenže ona mě pozoruje čím dál znechuceněji.

„Necpi se tak, nikdo ti to nesní!“

„Nech ji,“ zastane se mě táta.

Vyčítavě se na něj podívá a vzdychne. Vstane a začne hlučně sklízet upatlané talíře. Moje narozeniny právě skončily. Sváteční ubrus složí nazpět do příborníku a na stůl vrátí ten vikslajvantovej (s propálenými černými kolečky na okraji). Její pohyby jsou čím dál rychlejší.

„Zase začínáš?“ říká táta výhružně.

„To neni život, tohleto!“ zaječí na něho.

(Naopak, odpověděla bych jí dnes, ve svých jednačtyřiceti, přesně tohle je život.)

Nikdy ji nenapadlo, že na své životní situaci má přinejmenším spoluúčast. Položila si někdy otázku, proč by štěstí, které si neustále nárokovala, mělo usednout právě na ni? Proč by se štěstí mělo prodírat cigaretovým smradem jen proto, aby si sedlo na nevzdělanou, věčně ukřivděnou cuchtu v natáčkách?

Myslím, že nebyla zlá; prostě si jen vzala příliš velké sousto.

„A já jsem byla tak blbá, že jsem vám dvěma chtěla vytvořit domov!“ opakovala často tátovi.

Svedla ji ušlechtilá představa, že bude konat dobro – a konání dobra se nakonec ukázalo být únavnější, než si původně představovala. Vydržela s námi šest let a potom to definitivně vzdala.

Moje narozeniny bez mámy.

Vánoce bez mámy.

Školní vysvědčení: samé jedničky, a máma nikde.

První měsíčky. A tak dále.

Je nutné to popisovat? Je možné to popisovat? Zkuste si to aspoň představit – bez toho to nemá cenu.