HUJEROVÁ

Tom si mě docela samozřejmě přivine a políbí mě na tvář.

Vzniklo to takhle: Boris večer zaskočil do Barety pro dvě pizzy s černými olivami a hermelínem a narazil tam na Toma, který ho kupodivu poznal, přestože se viděli jen jednou v životě, na naší svatbě. Tom seděl sám a zřejmě postrádal společnost, protože ihned objednal láhev bílého; když ji vypili, Boris ho pozval k nám (z mých vzpomínek už dávno pochopil, co pro mě Tom kdysi znamenal, a chtěl mi udělat radost).

„Ahoj, ty moje holko,“ řekl mi Tom.

Na rozdíl od Skippyho a ostatních mě nikdy neoslovoval přezdívkou Hujerová – čímž ve mně ovšem zároveň vzbuzoval liché naděje. Ne že bych snad tenkrát byla tak naivní, abych doufala, že se ten sympatický a chytrý kluk zamiluje ausgerechnet zrovna do mě, ale… Dobře, nebudu lhát: samozřejmě že jsem byla tak blbá! Jestli se domníváte, že ošklivé dospívající dívky podobné sny nemají, mýlíte se. Mají, ale důsledně je tají, protože si dobře uvědomují, jak by byly směšné (jednou mě napadlo, jestli by bývalo nebylo lepší, kdyby se ke mně Tom choval stejně jako všichni, to jest s více či méně maskovanou bezohledností, a pomáhal mi tak upevnit smysl pro realitu…).

Sníme společně obě pizzy a vypijeme tři láhve vína. Vstanu a jdu do kuchyně pro další. Když hledám otvírák, zaslechnu, jak Tom zívá a jak se snaží zívnutí potlačit – v přítomnosti mého manžela potlačují lidé zívání poměrně často.

„Jo mimochodem,“ volá na mě Boris, „už to víš?“

Vyndám tři talíře a začínám chystat malé půlnoční občerstvení (někdy se před Tomem vyjadřuji poněkud vzletně). Jsem už přesně v té náladě, kdy i do vypínače plácám dlaní tak, jako by to nebyl čtvereček z tvrdého plastu, nýbrž prdelka mladého toreadora (na býčích zápasech jsem nikdy nebyla, ale pro toreadory mám odjakživa slabost). Mhouřím oči proti vrnící zářivce – jejich studené světlo nesnáším, ale opilost mě s nimi dokáže smířit – a pod kuchyňskou linku rozverně odkopávám každou nakládanou cibulku, která mi spadne na zem. Ať si tam klidně shnije! zvolám dokonce polohlasem, odmítajíc si v duchu přiznat, že hned zítra ráno tady polezu po čtyřech a do cibuliček budu šťouchat násadou od smetáku, jako kdyby to byly kulečníkové koule. Ale teď je mi to jedno. Otevřu naši technologicky středověkou lednici, vyndám z ní šunku od kosti, přitisknu si ji na prsa a trošku se s ní pomazlím. Připadá mi, že je to ta nejúžasnější šunka od kosti, kterou jsem kdy viděla. Svět je báječné místo. V mém obývacím pokoji – pouhé tři metry od ložnice – sedí Tom!

„Hej?“ zahuláká znovu Boris. „Povídám, jestli už to víš?“

„Ne. Co?“ volám – ale najednou mi to dojde.

Odložím šunku na dřez, opřu se oběma dlaněmi o linku a čekám.

„Že se pozejtří žením!“ zahuláká Tom.

Slyším, jak si s Borisem přiťukávají. Přinutím se vyjít z kuchyně a vesele zdvihnout své ošklivé obočí.

„Ty se ženíš? Tak to teda už musí bejt láska…“

Možná se oba mojí reakce obávali (proč by jinak s tou zásadní novinou tak dlouho otáleli?), ale nyní jsou zdá se spokojeni.

„To je,“ říká ztěžka Tom. „Ona je… prostě… krásná!“

Zavře své hezké oči, a já se tím pádem můžu vrátit k šunce od kosti a konečně se potichu vyplakat.