JEFF

Vlastně se v Evě nikdy nevyznal – to je jediná jistota, která mu po tom všem zbyla.

Kdykoli na to zkouší jít racionálně, ničeho se nedobere – tedy kromě pocitu, že bude-li v podobných úvahách ještě pár minut pokračovat, zešílí. Když člověk přemýšlí o ženách, měl by na veškerou racionalitu zapomenout, říká Tomovi. Tudy prostě cesta nevede. Může mu uvést desítky příkladů: Eva si stěžuje na bezzásadovost a populismus v české politice, a když se jí zeptá, proč tedy volila stranu, jejíž předseda je přímo exemplárním příkladem politické bezzásadovosti a populismu, odpoví mu, že má šmrnc, dobře se obléká a má hezké ruce. A tak dále a tak dále. Když o tom Jeff mluví, má pocit, že se zalkne.

„Hele, žijem v logicky strukturovanym světě: světadíly, státy, okresy a tak dále,“ vysvětluje Tomovi. „S tím korespondujou příslušný instituce. Ať už si o současný společnosti myslíš cokoliv, jedno jí upřít nemůžeš: její hierarchie je přehledná.“

„No řekněme.“

„Netvrdím pochopitelně, že všechny instituce fungujou ideálně, ale jejich struktura je přinejmenším transparentní: státní správa, kraje, místní úřady. Čirá logika. A teď si do tohodle systému dosaď rodinu, základní společenskou buňku,“ Jeff se hořce zasměje, „jejíž celá polovina není schopná udržet logiku ani při rozhovoru o filmu s Brucem Willisem… Nemyslíš, že je někde chyba?“

Tom se usmívá.

„Vzpomeň si na Kláru,“ říká Jeff. „Co je to manželství? Upřímně ji miluješ – a zároveň ji po každý její druhý větě stejně upřímně toužíš zabít. Tohle je manželství. Proto před ní unikáš. Proto chodíš každý úterý večer na volejbal a ve čtvrtek na sálovej fotbálek. Proto jezdíš každej víkend na lyže. Proto si koupíš kolo, a kdykoli je to jen trochu možný, vyrážíš od ní pryč, co nejdál.“

„Myslel jsem, že jste jezdívali společně?“

Jeff zavrtí hlavou.

„Že jsem ji občas bral s sebou, na principu těch útěků nic nemění. Když za mnou mlčky šlapala, nebyla to vlastně ona – jestli mi rozumíš?“

Tom po nějaké době přikývne.

„V podstatě jde o to je umlčet,“ dodá vážně Jeff.