TOM

Od začátku třetího ročníku, prakticky celý podzim, mluvíme s Jeffem o tom, že tentokrát s sebou na hory o vánočních prázdninách už opravdu vezmeme holky: Evu a Zuzanu.

„Blázníš?“ říká Zuzana, když jí to navrhnu.

Chápu ji: stejně jako Jeff s Evou jsme se ani my dva zatím nedostali dál než k troše mazlení a několika polibkům – a teď jí rovnou nabízím šest nocí na chatě v Krkonoších.

„Sním, to je rozdíl. Šílenci, zamilovaní a básníci jsou jeden přelud od hlavy až k patě.“

Dívá se na mě s jistým zájmem. Nejsem tak pohledný jako Jeff, idol většiny dívek ve třídě, ale zato jsem chytrej a citlivej kluk – jak to za všechny vyjádřila Hujerová. Budiž popravdě řečeno, že této lichotivé pověsti se těším díky pouhým třem knihám: zakázané biografii Masaryka od profesora Machovce, kterou jsem čirou náhodou objevil v knihovně rodičů, malému výboru z Shakespearových veršů a útlé antologii české milostné lyriky s názvem Mým snem jsi prošla (posledně jmenovaný svazeček znám prakticky nazpaměť).

„Sen je to hezkej,“ praví Zuzana smutně, „jenomže mě naši nepustěj. A Evu už vůbec ne.“

Tím to celé skončí, dál na ni nenaléhám. Jeff u Evy dopadne stejně; je naštvaný a zklamaný, ale já cítím spíše úlevu.

Takže jedeme sami.

Hned po příjezdu zjišťujeme, že kamna špatně táhnou; z vedlejšího pokoje se navíc každý večer a občas i ráno ozývají nezaměnitelné zvuky kopulace (onu dvojici za celý týden ani jednou nespatříme).

V úvodu silvestrovské noci poněkud překotně vypijeme láhev maďarského červeného vína Egri Bikaver. Vypotácíme se před chatu a na příjezdové cestě se pokoušíme postavit sněhuláka s obrovským penisem; naštěstí je tu příliš mnoho posypové škváry a třísek z naštípaného dřeva, takže ten pubertální nápad musíme po chvíli vzdát. Do studeného a zakouřeného pokoje se nám vrátit nechce, a tak se vydáme lesem vzhůru na Žalý. Za celou cestu nepotkáme ani živáčka. Noc není nijak mrazivá, je kolem nuly a mokrý sníh co chvíli nehlučně padá z větví. Mezi černými špičkami smrků prosvítá měsíc. Jdeme bok po boku a místy se boříme až ke kolenům; chůze je natolik namáhavá, že úplně vystřízlivíme.

„Mým snem jsi prošla, jako zjevení / alejí tmavou v půlnoci jde tiše. / A skoupý vínek černé zeleni, / jenž celovat chtěl čelo tvé i vlas, / již vadne, chřadne, hořkou vůní dýše,“ recituji pomalu, slavnostně.

„A dál?“ zeptá se Jeff. „Nebo to je konec?“

Zavrtím hlavou, šetřím dech. Zastavíme se.

„A neznám ani jméno tvé. Tvůj hlas / a rytmus kroků v mojich smyslech dřímá. / A reflex tvojich očí radostných / mi dává zapomenout, že je zima, / že na stromech a v duši leží sníh.“

Jeff vážně pokývá hlavou.

„Zejtra zavoláme jejím rodičům,“ říká po chvíli rezolutně.

Na Nový rok se oteplí ještě víc a po rozbité asfaltce, kterou scházíme dolů do vsi, se valí voda. Před telefonní budkou zůstávám stát, ale Jeff podrží dveře a naznačí mi, abych vlezl dovnitř. Zatímco si sundává rukavice a čepici, podívám se na hodinky.

„Husák má akorát projev,“ říkám.

Je tu málo místa, tlačíme se jeden na druhého.

„Pochybuju, že by se dívali na Husáka.“

„A co když obědvaj?“

Jeff se jen ušklíbne, zdvihne sluchátko, vhodí do automatu připravené mince a vytočí číslo – k mému zklamání je zná zpaměti. Uhne ramenem a umístí sluchátko doprostřed mezi naše hlavy. Cítím jeho dech.

„Šálková, prosím?“

Je to matka, avšak podobnost s tím mladším, mně tolik drahým hlasem je tak nápadná, až mi to sevře vnitřnosti. Jeff pozdraví a celým jménem se představí.

„Ahoj, Jeffe. Eva bohužel lítá někde venku.“

Zní to přátelsky, téměř vesele. Okamžitě si představím Evinu tvář, orámovanou důvěrně známou bílou šálou a kulichem téže barvy.

„To nevadí. Chtěl jsem vám, paní Šálková, a samozřejmě i vašemu manželovi popřát všechno nejlepší do nového roku,“ říká Jeff obřadně.

„To je od tebe hezký. Tobě taky všechno nejlepší, Jeffe.“

„Děkuju.“

„Jak se máš?“ zeptá se paní Šálková po pauze.

„Mám se dobře. Jsme s Tomem na horách. V Krkonoších.“

Chvíli se baví o počasí, o sněhu a o cenách vleků. Špinavé sklo budky se začíná zamlžovat a dřevěná podlážka, na které nervózně přešlapujeme, je už úplně mokrá.

„A taky jsem se vás chtěl zeptat, jestli by mohla jet Eva příští rok s náma?“

Pauza je tentokrát delší.

„No, to já nevím, to –“

„Ptám se vás radši takhle s předstihem, abyste měli s manželem dost času o tom přemýšlet.“

Paní Šálkové unikne krátké zasmání.

„Dobře, Jeffe. Ještě si o tom promluvíme.“

„Slibujete?“

Paní Šálková zlehka vypískne.

„Slibte mi to.“

Hlas na druhém konci zvážní.

„Dobře. Slibuju, Jeffe, že si o těch horách ještě promluvíme.“

„Tak děkuju a na shledanou.“

Jeff zavěsí a triumfálně vychází z budky. Podívá se na mě, přejde do klusu a strašlivou angličtinou začíná hlasitě zpívat The Wall. U nejbližšího stavení se zastaví, ze zasněženého okapu odlomí obrovský rampouch a několik minut jej nese vztyčený před sebou jako prapor své odhodlanosti.