HUJEROVÁ

Tři roky po maturitě spáchá Irena Větvičková sebevraždu.

Dozvím se to týž den večer od její matky (nejhorší telefonát mého života) jako první ze třídy – čili je bohužel na mně, abych to sdělila svým milým spolužákům. Dám si dva panáky fernetu a zavolám Tomovi.

„Ahoj, Tome, to jsem já. Neruším?“

„Vůbec ne.“

Zní to opatrně, takže cítím jisté zadostiučinění: hned ho přesvědčím, že mám k tomuhle pozdnímu telefonátu důvod.

„Hele, Tome, mám moc špatnou zprávu: Irena se dneska dopoledne zabila.“

„Cože? Jaká Irena?“

Chápu ho: všichni jsme zapomněli, že má nějaké křestní jméno.

„No Irena Větvičková přece…“

Její přezdívka je náhle nepoužitelná. Vzájemně se usvědčujeme z letitého pokrytectví.

Chvíle nevěřícného ticha.

„To je strašný!“

„To je.“

A dříve či později následuje tatáž otázka:

„Proboha, a jak…?“

„Skočila pod metro.“

Jiřina od kohosi z příbuzných zjistí i některé morbidní podrobnosti, které nám nazítří převypráví: dozorčí stanice si Ireny všiml, jak se jakoby bezcílně prochází podél nástupiště. Několik souprav si prý nechala ujet.

Skippy se bezděčně uchechtne – a ihned se polekaně omlouvá.

„Ty seš přece vůl,“ kárá ho Marie. „A ty přemýšlej o tom, co říkáš,“ obrací se k Jiřině.

„Ježiš, nechytejte mě za slovíčka… Tak chcete to říct, nebo ne?“

Upřímně řečeno chceme. Chceme slyšet i ty nechutné detaily. Třeba nám to pomůže pochopit, jak je možné, že ještě dneska ráno to byla naše spolužačka – a v poledne už je z ní mleté maso.

Pohřeb (nenávidím pohřby!) mi odhalil netušené věci: například že Eva Šálková vypadá skvěle i v černém šátku (od rána se nutím do maximálního cynismu, protože se bojím, že jinak budu před Tomem a ostatními brečet a opuchnu). Nebo že Irenina starší sestra je celkem úspěšná klavíristka; ani já jsem netušila, že měla sestru.

„Skippy, tys věděl, že Větev – teda Irena – měla ségru?“ šeptám.

Tenhle jeho příšerný oblek znám: nosil ho do tanečních, teď je mu pochopitelně malý. Napadne mě, že Skippy rovněž patří k té části českých mužů, u nichž oblek spíše zdůrazní nedostatek mužnosti.

„Ne – ty jo?“

Marie se otočí a napomene nás pohledem, a tak namísto odpovědi jen mlčky zavrtím hlavou. Dokonce – světe, div se – měla i rodiče! Pozoruji jejich otřásající se ramena: skutečnost, že je možné upřímně naříkat i nad smrtí takové ošklivky, mě naplňuje skandálním optimismem. Očima studuji absurdně symetrickou kompozici věnců srovnaných pod rakví – jako kdyby tím té šílené události bylo možné dát nějaký řád. Prakticky veškeré květiny i stuhy jsou bílé. Začíná hrát Valčík na rozloučenou. Který idiot to vybral? V tanečních si Ireny nikdo ani nevšiml. Skippy vedle mě se rozbrečí (už jste viděli brečet tučňáka?), a tak si zaryju nehet palce do kůžičky mezi prsty levé ruky. Jak tak bolestí mhouřím oči, připadám si jako v nějakém filmu z šedesátých let: všude jen černá a bílá. Jestlipak někdy dostala kytku od někoho jiného než od rodičů? Vsadím se, že ne. Já tedy ne. Za jednadvacet let ani jeden jediný puget – ale jakmile se zabijeme, dostaneme jich přibližně padesát. Není tady něco v nepořádku? Najednou mě napadne, jestli to vlastně není poslední z urážek, kterých se Ireně v životě tak hojně dostávalo: padesát bílých symbolů nevinnosti.

Jinými slovy: všichni dobře víme, že Větev si nikdy nezašukala.

Po pohřbu se přesuneme do naší gymnaziální hospody. Okamžitě si u výčepu objednám dvojitý fernet; když hospodskému prozradím, proč jsme všichni v černém, špatně předstírá, že si na Irenu pamatuje.

„Delší hnědý vlasy. Taková… mírná… trochu zamlklá,“ pomáhá mu Katka a všichni vidíme její úsilí, s nímž se snaží vyhnout slovu ošklivá. Kdyby se lidé naučili přesvědčivě lhát, říkám si v duchu, svět by byl o něco snesitelnější.

„Taková nápadně nehezká,“ promluvím nahlas. „Jako já.“

Třída ztichne. Tomu říkám coming out! Tvářím se vzpurně, ale najednou mi dojde, co mě až do té chvíle nenapadlo: Větev je mrtvá, takže ode dneška jsem nejošklivější já.

Musím si prokousnout ret, protože tentokrát bych se už docela určitě rozbrečela.