HUJEROVÁ

Školní chodba o přestávce před biologií: sedím na teplém radiátoru, formálně nahlížím do sešitu (všechno už jsem se samozřejmě na­učila doma) a nahřívám si svou panenskou prcinku – když z ničeho nic přijde útok.

„Podle mě Hujerová s tim svym klukem normálně kecá,“ říká Marie tak, abych to slyšela.

Stojí u sousedního okna s výhledem na asfaltový dvůr a palcem a ukazováčkem oždibuje zaprášené muškáty. Je o rok starší než já a na rozdíl ode mě kluka skutečně má: už od loňska chodí s Karlem. Krátce si přičichne k prstům, bez varování se otočí a zpříma na mě pohlédne.

„Jakže se vlastně jmenuje?“

„Libor.“

„A kolik že mu je?“

„Třiadvacet.“

Podaří se mi ovládnout paniku. Podobné otázky sice ohrožují samotné základy mé gymnaziální existence, ale koneckonců jsem na ně připravená.

„Takže něco studuje?“

„Ne,“ odpovím klidně, „nestuduje.“

Liborovo povolání mám dávno vybrané.

„A co teda dělá?“

„Elektrikáře,“ říkám. „Doktoři a právníci došli…“

Marie můj pokus o vtip přejde mlčením a pokračuje ve výslechu.

„Bydlí kde?“

„Ve Vršovicích,“ pravím líbezně. „Na Čechově náměstí. Chceš číslo?“

„Ne, dík.“

Měříme se očima. Je to Marie, kdo nakonec uhne pohledem. Zavrtí hlavou:

„Já ti ho prostě nevěřim, sorry.“

V hloubi duše vím, že to nemyslí zle – jen nemá ráda, když jí někdo lže do očí. Je vysoká, čestná a praktická. Chtějí se s Karlem vzít, postavit si dům a mít dvě děti. Pokrčím rameny.

„Vlastně tě chápu,“ odpovídám pomalu, s úsměvem. „S tím mým obličejem, že jo? Kterej kluk by si něco začal s holkou s takovým ksichtem, že jo?“

Tenhle trik už ovládám: řekněte nahlas, co si o vás druzí jenom myslí – a úplně je tím odzbrojíte. Marie zaraženě zmlkne.

„Já vím, že mě nemiluje,“ pokračuji vyrovnaně. „Nejsem tak blbá, abych si myslela, že bych se mu mohla líbit.“

Všechny holky sklopí sešity a zírají na nás. Vychutnávám si to trapné dusno.

„Já vím, že mu jde jenom o sex. Je vždycky nadrženej jako trestanec.“

„A jak to poznáš?“ promluví konečně Marie.

Z její útočnosti zbylo jen znechucení. Ženský instinkt jí i nadále říká, že si prachsprostě vymýšlím – ale nemůže mi to dokázat. Já se naopak zmůžu na suché zasmání. Jsem na sebe pyšná.

„Podle velikosti toho mokrýho fleku, co se mu včera v Grébovce objevil na džínách.“

Zní to vítězoslavně, ale kdesi ve spodních zákrutech mysli si zároveň uvědomuji svou ubohost.

„Počkej, von se udělal do džín?!“ vyjekne Zuzana.

Marie se ušklíbne. Eva Šálková pod jemným chmýřím na líčkách zrudne; zdvihne obočí a v tepně na štíhlém krku jí zapulsuje; současně pootevře ústa a její dokonalé zuby se vlhce zalesknou. Kdybych byla kluk, požádala bych ji v téhle chvíli o ruku.

„Jo. A to jsme ještě ani pořádně nezačali… Řekla jsem mu, že když už, tak ať aspoň vybere jinou lavičku, protože ta naše měla ulomený opěradlo a do zad mě příšerně tlačily nějaký šrouby – jenomže než jsme se stihli přestěhovat, tak se udělal.“

Pár podobných detailů – a za chvíli mi to budou věřit všechny.

„A jak byl teda velkej?“ zeptá se bezelstně Zuzana.

Nyní se už kromě Marie smějí všechny.

„Ten flek!“ volá Zuzana. „Jako co? Jako…“

„Jako koláč!“ odsekne Marie, ale ví, že prohrála.

Venku před gymnáziem se na vteřinu ohlédnu: vycházející studenti z nižšího ročníku vypadají tak samozřejmě, tak nevinně. Vzduch je příjemně ostrý a oprýskanou fasádu školní budovy pozlacuje nízké odpolední slunce. Tuší vůbec lidé na ulici, že za tou teplou barvou se může ukrývat malé peklo?

Když dorazím domů, ještě se celá klepu. Podezření jsem sice odvrátila, ale bylo to o chlup. A hlavně: na jak dlouho? V mém životě se děje něco neodvratného; žaludek mi svírá tíživá nervozita. Cítím se jako Raskolnikov, ale čím tak strašným jsem se provinila? Chtěla jsem být jako ostatní, copak se to nedá pochopit? Zřejmě jsem zašla příliš daleko – nicméně po dnešku mi nezbývá nic jiného, než zajít ještě dál.

„Jak bylo v práci?“ ptám se táty

Domácí rituály coby záchranné lano.

Jenom od televize cosi zavrčí, nejspíš i on měl špatný den. Pře­jdu do obýváku, postavím se za ten ošklivý, buřtoidní ušák, v němž jako vždycky sedí (návrhářkou interiérů jsem se stala z vnitřního přetlaku…), a začnu mu masírovat ztuhlou šíji. Chvíli se vzpěčuje, potom se podvolí.

„Už abych byl v důchodu,“ říká. „Lidi jsou hovada.“

Nechám to bez komentáře. Jeho názory jsou už neměnné. Polemika je zbytečná.

„Co bylo ve škole?“ zeptá se automaticky, aniž se na mě podívá.

Celkem nic, jenom se málem provalilo, že jsem pořád panna, ačkoliv jim už pár měsíců tvrdím opak.

„Dvě jedničky: z češtiny a z matiky.“

Konečně se ke mně otočí. Úsměv ho pokaždé udělá o něco mladším a hezčím. Občas se ho ptávám, proč se znovu neožení, nebo proč si sem alespoň někoho nepřivede? Snažím se ho přesvědčit, že kvůli mně nemusí zůstávat sám.

„Chybí nám dvěma snad něco?“ odpovídá a zní to bezmála výhružně.

„Ne. Mně nic. Jestli nechybí něco tobě, tak je všechno v pořádku.“

Táta na mě podezíravě hledí, slovo něco bylo příliš dvojsmyslné (vybíjená mi roupy z hlavy nevyhnala).

„Mně vůbec nic!“ uzavře to kategoricky.

„Tak fajn.“

„Nebo si myslíš, že mi chybí nějaká další pani s natáčkama?“ dodá ještě.

Pani s natáčkama. Otcova univerzální představa ženy středního věku. Jeho vrcholný argument – na ten už se nedá říct nic. Komu by chyběla pani s natáčkama?

„Dobrý,“ pochválí mi známky. „A co bude k večeři?“

„Polévka s kapáním,“ říkám škádlivě.

Po večeři se zavřu v pokoji. Vlezu pod postel, kam si schovávám hezké papírové krabice (je mi sedmnáct, ale začínám mít staropanenské zvyky!), vyndám tu úplně největší a rozložím ji. Na lícové straně je barevný potisk, ale vnitřek je bílý. Vezmu nůžky, ustřihnu obě větší boční stěny a potom vytáhnu z šuplíku barevné fixy. Je půl osmé a já musím do zítřejšího rána dotvořit svého zatím až příliš neurčitého chlapce: jeho postavu, výšku a váhu, jeho vlasy, oči (hnědé? nebo radši zelené?), hlas, chůzi. Měla bych znát číslo jeho košile i číslo bot. Musím umět popsat jeho rodiče (co kdyby jeho matka byla nějaká pani s natáčkama?), a pokud možno i prarodiče. Taky jeho zvyky a koníčky: jaký dělá sport, jaké má auto, v kolik hodin o víkendu vstává a kam jezdí na dovolenou. Musím znát jeho pachy a vůně, značku jeho cigaret i jména kolegů z práce. Musím vědět, jestli v noci chrápe. Je třeba jasně definovat jeho přednosti a nedostatky. Pochopitelně je třeba zvážit, jak líbá, a rozhodnout se, jestli budeme používat kondom. Dále si musím vymyslet nejčastější důvody našich hádek i způsoby, jakými se obvykle usmiřujeme. A tohle všechno se musím naučit nazpaměť.

Nutně zkrátka potřebuji, aby ta nevěrohodná fiktivní postava jménem Libor v mých příštích vyprávěních skutečně ožila a Marii, Tomovi a všem ostatním ukázala… co vlastně?

Jak moc jsem zoufalá?

Jak moc nějakého opravdového Libora potřebuju?