EVA

Každou středu se u ní už několik let stavuje Skippy a dívají se na fotbal. Zpočátku televizi nezapínali vůbec; dvě hodinky si povídali, a než Skippy odešel, podíval se vždycky na sestřih nejdůležitějších momentů, aby ho Jeff s Tomem nemohli odhalit – tvrdí jim, že chodí s kolegy z nemocnice na Václavské náměstí do Jágr’s baru, kde mají takové ty velkoplošné obrazovky. Byla to Eva, kdo mu později řekl, ať se klidně dívá na celý zápas – nikdy se o fotbal nezajímala, ale ty vzrušené hlasy komentátorů ji paradoxně docela uklidňují. Skippy nejdříve předstíral, že se ho to dotklo („Nemáme si snad už o čem povídat?“), ale nakonec na její návrh rád přistoupil.

Takže teď sleduje televizi a Eva vedle v křesle plete nebo rozloží prkno a žehlí. Skippy občas v diváckém zápalu úplně zapomene, kde je, a teprve když rozhodčí odpíská konec poločasu, provinile sebou cukne, rychle vstává a patnáct minut s Evou konverzuje.

„Panebože, ty pleteš? No to snad ne! Vzpamatuj se, je ti čtyřicet. Co budeš dělat v šedesáti?“

Jindy o poločase s oblibou řeší otázku, proč k Evě vlastně chodí.

„Přijdu k nádherný ženský – a dívám se tady na fotbal. Co sem to za idiota? Co sem to za hovado?“

Eva ví, co přijde. Skippy obejde žehlicí prkno a zezadu ji obejme.

„Proč vůbec chodí člověk tajně k ženský, která mu nikdy v životě nedala?“

„A nedá,“ upozorní ho Eva.

Snaží se, aby to znělo cynicky, nebo alespoň suše, ale stejně pokaždé nepatrně zrudne.

Skippy teatrálně vzdychne, nicméně Eva je přesvědčena, že ve skutečnosti po ní nikdy netoužil (několikrát ji také napadlo, jestli Skippy navzdory všem těm řečem o ženských není homosexuál). Políbí ji na tvář, pohladí ji neobratně po vlasech a jde sledovat druhou půlku. S tím fotbalem je to příjemnější, říká si Eva. Každopádně je to mnohem lepší, než sedět naproti sobě v křeslech, která kupoval Jeff, pozorovat zhasnutou obrazovku a bavit se o mrtvých spolužácích: o Karlovi, o Ireně a o Rudovi.

Svého času byl Skippy těmi tragickými úmrtími úplně posedlý – skoro tak, jako je posedlý sexem (nebo to přinejmenším předstírá). Znovu a znovu otvíral téma Ireniny sebevraždy: chodil po bytě a donekonečna opakoval všechny ty známé věci. Co se k tomu dá ještě říct? namítá Eva. Ano, chovali jsme se k ní krutě. Celá třída. Ano, Skippy, i já, jestli to chceš slyšet popadesáté. Skippy zaregistruje podráždění v jejím hlase a odmlčí se. Eva si proti své vůli znovu představí ten okamžik, kdy Irena skočila. Ten strašlivý náraz. Zavře oči a zase je otevře.

„Tohle nemá cenu, Skippy,“ říká, „nemůžeš být mladej a zároveň mít rozum. To nejde.“

Skippy se zastaví před zrcadlem v předsíni. Vezme Evu za ruku a přitáhne si ji k sobě. Stojí bok po boku a usmívají se na sebe do zrcadla. Má ho ráda. Vypadá jako předčasně zestárlý kluk. Pozoruje své postupující kouty se stejně ochromeným údivem, jako kdyby se poprvé v životě řízl do prstu… Ještě ve čtyřiceti nepřestal žasnout, na jak zvláštní planetě se ocitl. Co to všechno kolem znamená? ptají se neustále jeho chlapecké oči.

Občas se tiše rozpláče, zejména když pije. Skáče na laně a hraje squash. Vydává Interní humoristický gynekologický měsíčník (pár čísel Evě přinesl, ale dosud nenašla odvahu je otevřít). Rád by založil rodinu, ale neumí se prý seznámit. Sbírá fotografie hokejistů, soutěžní kupony a zátky. Běžně používá vulgární slova, což Eva nesnáší.

„Dneska sem viděl nejkrásnější kundu svýho života! To snad ani nebyla píča, to byla orchidej!“

„Skippy,“ napomíná ho (za půl hodiny se Alice vrátí z aerobiku), „ovládej se.“

Pár minut nato upadne do jakési strnulé melancholie. Sedí za kuchyňským stolem (vyrobil ho Jeff), mlčí a hraje si se slánkou. Existuje něco smutnějšího než zestárlý třídní recesista? napadne Evu.

„Mám tam dát nějakou muziku?“ zeptá se.

Zavrtí hlavou. Vyndá mu z lednice první ze tří piv, která pro něj koupila, a Skippy se na ni vděčně podívá. Pije ho přes Eviny protesty z plechovky, neboť nepřelévané je prý mnohem lepší.

„Udělám bramboráky, chceš?“

Rezignovaně přikývne. Škrábe brambory, Eva je strouhá. Občas se dotknou mokrými prsty. Eva cítí pivo, česnek, majoránku – a zároveň takový ten příjemný smutek, jako třeba na konci dobrého filmu. Nebo na konci léta, říká si, to je možná přesnější.