TOM

Svatba Evy a Jeffa v říjnu roku 1989 je onou dlouho oddalovanou dobrou zprávou, kterou už všichni potřebovali (samozřejmě s výjimkou mé maličkosti). Víra ve šťastné konce je dočasně obnovena. Život je přece jenom dobrý, mohlo by klidně stát na jejich svatebním oznámení.

Den před obřadem se probudím už v půl šesté a moje první myšlenka patří Evě: takže zítra se vdává. A příští týden se Jeff odstěhuje z Doupěte. Až dosud jsem si význam té změny nechtěl připustit, ale v té chvíli mi to definitivně dojde. Život půjde dál, jenom trhliny budou zase o něco větší. Zůstanu v tomhle ošklivém podnájmu sám se Skippym – s gynekologem, který nosí kovbojské mokasíny, poslouchá rádio Country a sbírá obaly od čokolád. Za normálních okolností bych se ještě pokusil usnout, ale tentokrát bezmála energicky vstanu (čeká nás povinné loučení s Jeffovou svobodou), a dokonce se jdu vysprchovat – jako všichni počínající alkoholici mám rád ten iluzorní pocit, že dosud držím svůj život pevně v rukou. Oholím se a umyju po sobě umývadlo i zrcadlo; výsledek mě uspokojí, avšak kontrast s podlahou je nyní příliš velký, takže si přinesu smeták, kbelík a hadr. Jak se tak činorodě předkláním, zamotá se mi hlava a musím se posadit na mokré linoleum. O co se to snažíš, kreténe? táži se, zatímco upřeně zírám na zažloutlý bakelitový sifon (my, co pijeme, občas hovoříme sami se sebou, a to ne právě vybíravě). Až Jeff vstane a uvidí, že jsem uklidil, bude mě podezírat, že se ho pokouším přesvědčit, aby se neženil… Vstanu, nasoukám se do čistých slipů a tílka a vrátím se do pokoje; ustelu a vyvětrám. Přejdu do kuchyně, chvíli ochromeně pozoruji špinavé sklenice, příbory, zaschlé talíře a pánve plné přepáleného oleje – a potom to všechno potichu umyju. Nakonec i tady zametu a vytřu. O co ti jako jde, kreténe?

Ještě není půl sedmé. Obléknu se a dojdu pro snídani: koupím rohlíky, máslo, vejce, třicet deka šunky, ementál, uzeného lososa a tři láhve Bohemia sektu. Když se vrátím, Skippy je vzhůru: z koupelny se ozývá mocné cákání, chrchlání a hekání. Raději si nepředstavuji, jaké ranní aktivity ty příšerné zvuky provázejí (a jaké stopy zanechají na čisté podlaze). Sklidím ze stolu potřísněné papírové krabice z čínského bistra, zmačkané ubrousky a prázdné láhve od vína a dlouhé minuty pak po celém Doupěti marně hledám něco, čím bych desku utřel. Nakonec vtrhnu do svého pokoje, z plastové vaničky s nevyžehleným prádlem vyhrabu zarudlý a místy děravý gymnaziální basketbalový dres s číslem 13, který léta používám jako pyžamo, a několikerým divokým škubnutím jej roztrhám na cáry. Cítím, jak mi buší srdce. Tak už mě dokáže rozhodit i to, že nemůžu najít hadr, uvědomím si.

Vrátím se do kuchyně, utřu stůl, postavím konvici na sporák a prostřu. V koupelně zasyčí nějaký sprej, cosi párkrát tupě pleskne a Skippy si hlasitě odfrkne. Dveře se pootevřou a v předsíni se objeví proužek řídké páry – jako ten plíživý smutek, který se vkrádá do našich zmarněných životů.

„Ráno, raníčko panna vstala, kundičku sobě polaskala,“ zadeklamuje Skippy.

Naprostou většinu jeho průpovídek tvoří podobné infantilní zrůdnosti. Je to dívka, nebo žena, jež zde leží roztažena? Nebo: Máme doma medvěda, ten má koule do hněda. A podobně. Nemusím ani vzhlédnout od novin, abych vytušil, jak Skippy vypadá: úzký bledý hrudník, tučné břicho a kolem boků ručník v barvách nějakého fotbalového či hokejového klubu.

„Kdybych nevěděl, že jsi gynekolog, musel bych se domnívat, že se v té koupelně před chvílí mylo prase.“

Obvykle se po ránu snažím vyhýbat konfliktům, ale dneska mi velkorysý úklid a nákup umožňují větší míru upřímnosti. Skippy ovšem mou poznámku úplně přejde – víc ho zajímá bohatá snídaně na prostřeném stole.

„Tys byl nakoupit?“ říká potěšeně.

„Ne, nebyl – to nám tu přes noc vyrostlo. Naše domácí plísně nám takhle příjemně zmutovaly.“

Skippy narážku nepochopí. Podaří se mu ukrást z talíře dva plátky šunky, přestože se po něm oženu vidličkou.

„Počkáme snad na Jeffa, ne?“ vytknu mu. „Můžeš ho jít vzbudit.“

Skippy udělá dva kroky a zabuší na dveře Jedničky.

„Budíček!“ zařve v nepodařené imitaci zupáckého hlasu. „Vstávám, vstávám, jedu, jedu!“

Vesele se na mě zašklebí. Je mu sedmadvacet a má větší kouty než Jack Nicholson. Není to poprvé, kdy si uvědomím, že je mi ho vlastně líto.

„Běž se proboha obléknout, Skippy,“ vzdychnu.

„Udělej mi šunku s vejcem, jo? Lososa si nedám. Ta barva mi příliš připomíná poševní sliznici.“

Nakloní se a přičichne k talířku.

„Upřímně řečeno, nejen barva…“ zahihňá se a přikryje si ústa dlaní.

Kdybych byl ženou, napadne mě, věnoval bych mimořádnou pozornost výběru gynekologa.

Přichází Jeff a překvapeně si prohlíží stůl. Je do půl těla a vypadá jako muž z televizní reklamy na vodu po holení. Představím si, jak se k němu bude Eva zítra v noci tisknout, a podám mu sklenici sektu.

„Neblázněte,“ vrtí hlavou. „Nemůžu začít pít už v sedm ráno. Zítra se žením.“

„Naopak,“ usmívá se Skippy. „Zejtra se ženíš, takže musíš dneska začít pít už ráno.“

„Takže přípitek,“ říkám. „Myslíš, Skippy, že bys dokázal vymyslet něco aspoň trochu romantického? Něco, co nebude jako obvykle úplně blbé? Něco, co by odpovídalo historickému významu tohoto dne a dodalo mu příslušně slavnostní ráz? Proč si jinak, vy pračuráci, myslíte, že jsem tady v šest ráno lezl po kolenou a vytíral?“

Jeff si konečně všimne uklizené kuchyňské linky i čisté podlahy.

„No teda!“

„Tak co, Skippy, proneseš sakra ten přípitek?“

Skippy pozdvihne skleničku a podívá se každému z nás do očí.

„Tak sukně hore!“ zvolá a rozhihňá se.

Probudím se v sobotu v devět ráno v Žanetině modřanské garsonce, aniž jsem si schopen vybavit, kdy a jak jsem se v noci dostal do Modřan. Na pár vteřin mě zavalí panika, ale peněženku, klíče i doklady vzápětí spatřím na židli pod zmuchlanými džínami; jejich nohavice jsou úplně naruby. Popis jednoho zápasu, napadne mě. Nahlas se uchechtnu, což znamená jediné: jsem dosud opilý. Slyším Žanetu štrachat v koupelně: podle zvuku poznám, že otvírá jakýsi krém. Lipozomy pronikají do nejhlubších vrstev její pleti a činí ji jasnější a zářivější. Zkusím se na posteli opatrně posadit: žaludek se zdá být v pořádku. Bolí mě pochopitelně hlava, ale naštěstí ne tolik, jak by se po zhruba dvaceti hodinách pití dalo čekat. Pokouším se zrekapitulovat včerejší den a noc: postupně jsme vystřídali asi osm či deset různých hospod a barů; vybavím si, že z toho posledního odešli Jeff se Skippym ještě před půlnocí, zatímco já (sám se svým utrpením) pokračoval do vinárny U Sudu, kde jsem si – ach bože, ano – přisedl ke stolu dvou mladých párů odkudsi z Plzně. Udělali mi ochotně místo a já se jim odvděčil tím, že jsem arogantně vetoval každý pokus začít debatu o čemkoli jiném než o Evě. Tady film mých vzpomínek jaksi končí. Pokračování příště. Přecházím do koupelny, stále ještě se usmívám. Žaneta mě nedůvěřivě pozoruje.

„Dobré ráno. V noci to bylo moc krásné, miláčku,“ říkám. „Navrhuji následující pořadí: nejprve si vyčistím zuby a potom tě políbím.“

„Statečnej pokus, nicméně v noci jsi tu nebyl,“ zpraží mě. „Přivezli tě v šest ráno nějaký Brňáci. Usnul jsi dřív, než jsem ti zula boty.“

Něco tu zjevně nesouhlasí, ale proč se v tento slavnostní den zabývat maličkostmi?

„Ach, mí Brňané mi rozumějí.“

„Nevypadali, že ti rozumějí. Vypadali naštvaně.“

„Kamarádská rozmíška,“ krčím rameny.

Začnu si čistit zuby: musím se trochu soustředit, abych se kartáčkem trefil do úst hned napoprvé – a samozřejmě si dávám pozor, abych nezajel příliš dozadu. Každý můj pohyb je třikrát pomalejší než obvykle, zatímco Žanetiny pohyby se naopak zrychlují. Právě se pokouší zapnout zip koktejlových šatů, které jsou jí – jak oba vidíme – příliš těsné.

„Dělej!“ zasyčí popuzeně.

Pracuje jako filmová produkční; loni nepatrně povýšila, takže má poprvé v životě čtyři podřízené. Dívám se na ni a v duchu ji krutě srovnávám s Evou.

„Proč?“ říkám. Vstupuji do období prvního opileckého vzdoru.

„Pokud jsi na to zapomněl, tak na tý svatbě svědčíš. Takže snad i v tomhle stavu chápeš, že tam nemůžeš chybět.“

„A víš, o čem svědčí, že tam svědčím?“

Odtáhne rtěnku od úst a vzdychne.

„O tom, že jsi Jeffův nejlepší kamarád,“ říká smířlivě.

„O mé zbabělosti.“

Odmítavě mávne rukou: o tomhle slyšet nechce. Jako by nestačilo, co ví. Chtěla žít s mladým básníkem, a místo toho má dvakrát týdně v garsonce málem třicetiletého alkoholika. Místo abych si tykal ve verších s věčností, dělám z ní věčnou náhradnici. Dublerku: zastupuje Evu v postelových scénách. Znovu se zasměju.

„Máš deset minut, aby ses vzpamatoval,“ oznamuje mi Žaneta rezolutně.

Stojí za mnou, nalíčená a smutná. Kdysi doufala, že jsem ten pravý, ale teď už ví, že pouze čtvrtý vážný vztah jejího života. Z jakési setrvačnosti se mnou ještě spí, ale když každý pátek večer vyráží s kamarádkou do centra, pokaždé celá ožije novou nadějí. Její šedozelené oči už hledají toho pátého. Obejmu ji; nejdřív se vzpouzí, ale potom se podvolí.

„Pochop, že i pro mě je těžký tam jít,“ šeptá.