SKIPPY

Dneska u mě jedna pacientka byla tenhle měsíc už popátý. Sotva sem jí vyléčil dost úpornej výtok, objevily se bradavičky. Kromě toho jí ukradli auto a už čtrnáct dní pohřešujou sestřenici – a to prej měla v Baudyšově horoskopu, že březen bude její radostnej měsíc. Místo abysme tyhle takzvaný astrology třískali holí po palici, děláme z nich ministry obrany. Svět je bláznivý místo. Pohlavní choroby mi nevaděj, aspoň vždycky vidim, čeho sem nadosmrti ušetřenej, cha cha. Nejradši ale dělám ultrazvuk. Když je všechno oukej, je to hezká práce. Někdy se přijde podívat i tatínek. Sedíme tam ve třech, ty dva se držej za ruce, já něco melu a myslim si: život neni špatnej. Je to jako ruleta – nikdo nikdy nevíme, na jakym číslíčku se naše kulička zastaví. Ani tohle půlroční embryo, co si právě cucá palec. Když sem to na fakultě viděl poprvý, slzel sem stejně jako ty maminy. Dneska už mi to samozřejmě zevšednělo, tomu se žádnej neubrání, ale dítě bych chtěl, až bych brečel. Tři a půl kila ryzího štěstí, řekl mi Jeff, když se narodila Alice. To věřim. Moje biologický hodiny už léta vodbíjej jak orloj. Jenže kde vzít dítě a nekrást? Što ďélať? jak říkala naše ruštinářka. Nic, brát to, jak to je. Někdo vyhraje v myslivecký tombole celou srnku, a druhej jenom sklenici kompotu z jeřabin. To je holt život a bylo by směšný se nad tím rozčilovat.