AUTOR

V prosinci, dva měsíce před odevzdáním rukopisu do nakladatelství, přijíždí do Sázavy na několik dní babička K. Příští rok jí bude devadesát, avšak dosud se těší relativně dobrému zdraví, znamenité paměti i schopnosti bystrého úsudku.

Autor ji po obědě vezme na delší procházku; cesty jsou namrzlé, ale babička má jakýsi klacek, který používá jako hůl, a navíc se spolu drží za ruku. Proud její řeči je jako obvykle monotónně souvislý; autor více zpozorní teprve ve chvíli, kdy babička nahlas zalituje, že ztratila kontakt na jakousi spolužačku z gymnázia.

„Kolik vás bylo? Myslím ve třídě?“ zeptá se.

Řeč je o Dívčím reálném reformním gymnáziu ve Slezské ulici v Praze na Vinohradech, kde studovala v letech 1929–1933.

„Devětadvacet.“

Autor přemýšlí, jak se taktně zeptat na současnost. Babička mu to usnadní.

„Žijeme už jen tři,“ říká.

Vybíjená, napadne ho.

„Manka, já a ta, co nemám její adresu,“ vypočítává babička nevzrušeně. „I když ta už je nejspíš taky mrtvá.“

„Scházely jste se docela často, že jo?“ pronese autor po chvíli.

„Ale až po válce. Před válkou moc ne. Po válce nás zůstalo jedna­dvacet. Osm nepřežilo.“

Autor se vyptává na okolnosti: dvě zemřely v koncentračním táboře (židovka a komunistka), dvě na tyfus a jedna na tuberkulózu. Babička uvádí konkrétní jména. O tom, jak zemřely tři zbývající spolužačky, nic neví.

„A jak často jste se teda scházely?“

„Jednou za měsíc, prosím pěkně!“ hlásí babička pyšně. „Vždycky u některé z nás doma. Hostitelka pokaždé uvařila a napekla spoustu jídla. Někdy to byly hotové hody! Ten klacek mi spíš překáží.“

„Tak ho někde zahodíme.“

Babička na nic nečeká a odhazuje klacek na zasněžený chodník. Autor se musí usmát.

„Úplně první poválečný sraz jsem organizovala já! Přišlo nás osmnáct! Osmnáct z jednadvaceti!“

„To je dobrý.“

„To je. Dvě se omluvily, ale ta třetí ne. Ta nás opravdu naštvala. Když jsme se jí ptaly, proč nepřišla, řekla nám: A co bych z toho asi tak měla? No nenaštvalo by tě to?“

„Naštvalo,“ souhlasí autor.