TOM

O půlnoci už je nás jenom devět; vsadil bych se, že si všichni v duchu umiňují, že příští rok nepřijdou. Eva mě žádá, abych jí zavolal taxík.

„Abiturientské srazy, zrcadla našich zmarněných životů,“ pravím.

„Tomu říkám přispět k všeobecné zábavě,“ zasměje se Hujerová.

Sama se ovšem vzápětí pokouší určit rok, kdy pravděpodobně zemře: vezme-li prý do úvahy průměrný věk úmrtí žen v republice a zároveň zohlední rodinné dispozice (dispozice pro umírání, napadne mě), bude to někdy ve třicátých letech.

„Nevím proč, ale stále se mi vnucuje letopočet 2037.“

Tak či tak, pravděpodobnost, že bude žít ještě po roce 2040, není prý velká; v roce 2050 prakticky nulová. Je to vlastně jednoduché. Její počítání mi připadá morbidní, ale Hujerová nesouhlasí.

„To jsou ty nejpřirozenější počty na světě. Každej by si to měl uvědomit.“

„Já si to uvědomit nechci!“ zvolá Zuzana a oklepe se. „Jsem mladá, krásná a mám celý život před sebou – a běda tomu, kdo se to odváží zpochybňovat!“

Hujerová nám pro změnu líčí pocity, které zažívá při jednání se zákazníky: párek stárnoucích, věčně rozhádaných zbohatlíků po ní chce, aby jim zařídila byt, ve kterém by byli konečně šťastní.

„Chápete? Všechno, co za padesát let nedostali od života, teď chtějí od nábytku!“

O půl druhé zbydeme jen tři: Skippy, Hujerová a já. Jsme mrtví únavou a alkoholem. Dohořely i všechny svíčky, které na začátku večera zapálila Marie – chápu, že to myslí dobře, ale buď se chceme bavit, nebo sedět u stolu se třemi mrtvolami; kombinovat to podle mě nejde. Dívám se na ty prázdné hliníkové kalíšky. Vybíjená, říkám si. Vrchní nás přijde upozornit, že podnik zavírá v jednu. Skippy se chce hádat.

„Jdeme!“ zavelím.

Hledáme peněženky a potom několikrát přepočítáváme bankovky, které tu nechali ostatní, jenže pokaždé dojdeme k jinému výsledku.

„Matika mě nikdy nebavila,“ mumlá Hujerová.

Nedokážu si pomoct, ale připadá mi ještě ošklivější než obvykle. Skippy znovu začíná řadit peníze do hromádek.

„To nemá cenu, vyser se na to!“ říkám podrážděně. „Nesrat se s životem. Moudrost budoucnosti.“

Mávnu rukou a volám na číšníka, který peníze rychle spočte – kupodivu nám ještě několik stokorunových bankovek vrací.

„To dáme Varteckýmu na povodně!“ huláká Skippy.

„Dyk nebyl vyplavenej,“ namítá Hujerová.

„Když se dožije, tak bude. A když ne, dáme to na sirotky!“

Logika opilců.

„Tak to můžeš klidně dát mně,“ říká Hujerová ztěžka.

Číšník se usmívá, už je v civilu. Nahrnu veškeré zbylé peníze k němu. V jednom z přílivů jasného vědomí stačím ocenit, že se k nám stále ještě nechová přezíravě.

„Děkujem. Víte, co napsal Zweig měsíc před sebevraždou?“

Vrtí hlavou.

„Život naší generace je zpečetěn, už není v naší moci ovlivnit chod událostí a již nemáme právo radit příští generaci poté, co jsme v naší vlastní zklamali.“

„Ámen,“ praví Hujerová.

Jdeme společně na Újezd, kde Skippy na úpatí Petřínských sadů zvrací do keřů. Hujerová se mě snaží přesvědčit, že jsme se na maturitním večírku na Slapech líbali. Vím, že mě milovala, ale naštěstí měla vždycky tolik soudnosti, že to nedala najevo. Kolik má vlastně dětí? Jedno? Dvě? Vždycky tyhle věci zapomenu.

„A spali jsme spolu? Byl jsem dobrej?“

„Myslím to vážně. Řekni mi: pamatuješ si na to?“

„Pamatuju si jedinou věc: že jsem byl na šrot. To je můj tradiční záchytný bod. To je pro moji paměť to nejlepší vodítko.“

Skippy vydává strašlivé zvuky. Opodál svítí ve tmě Zoubkův památník obětem komunismu: černá torza lidských těl. Ukážu na ně prstem.

„To jsme my,“ plácnu hloupě. „Husákovy děti.“

„Nelži si do kapsy, pitomče,“ odpoví Hujerová příkře. „Tvoje životní tragédie s žádnym režimem nesouvisí.“

Koneckonců má pravdu. Skippy se vrací.

„Dobře,“ říkám. „Pojďme najít nějaký útulný nonstop, kde naše životní tragédie v klidu rozeberem.“