HUJEROVÁ

První pomaturitní sraz se koná v restauraci U Medvídků na Perštýně, ale z tramvaje vystoupím už na Karlově náměstí: jednak mám tuhle zastávku odjakživa radši než ty věčné tlačenice před obchodním domem Máj – a za druhé si cestou aspoň zopakuji základní údaje o Liborovi. Před kostelem sv. Ignáce přejdu Ječnou a parkem dojdu k Novoměstské radnici – právě tady si v roce 1963 bral táta mou mámu. Záměrnou oklikou pokračuji Vodičkovou do Jungmannky, kde ke mně před Tuzexem automaticky nakročí jeden z přítomných veksláků – když si mě prohlédne líp, otočí se zády a koutkem úst cosi říká svému kolegovi. Proti své vůli zrychlím, ale jejich zlý řehot mě po pár metrech stejně dohoní.

Sraz zorganizovala Marie: spolužáky, kteří mají doma telefon, osobně obvolala, a těm, kteří na zavedení linky dosud marně čekají, poslala s dostatečným předstihem telegram. Její obrovské osobní nasazení se záhy vysvětlí: jakmile do zamluveného salónku v patře nad restaurací dorazí poslední opozdilci a vrchní roznese laciný zteplalý vermut, slavnostně nám oznámí, že je v jiném stavu a že se za měsíc s Karlem berou. Karel se usmívá.

„Hezký!“ zvolá Skippy a udělá několik obličejů.

Když se o chvíli později dozvím, že byl přijat na lékařskou fakultu, je to pro mě větší překvapení než ten ohlášený sňatek – nebo než ona podobně předvídatelná skutečnost, že pokud se Eva s Jeffem budou na srazu držet za ruce, Tom bude před jejich propletenými prsty neustále uhýbat očima.

Jsme téměř všichni, až na Danu a Honzu: Dana je v motolské nemocnici na blíže neurčené operaci (je nám devatenáct, překypujeme zdravím a tohle vysvětlení nám připadá trochu jako výmluva) a Honza s rodiči nedávno emigroval do Švédska. Skoro dvě třetiny z nás se kupodivu dostaly na vysokou školu: Tom (po odvolání) studuje pedagogickou fakultu, Eva s Jeffem práva, Marie, Karel a Rudolf ekonomii. Katku nevzali na FAMU, ale příští rok to chce zkusit znovu. Irena studuje pomaturitní nástavbu na zubní laborantku; Zuzana odešla po prvním semestru z medicíny, teď pracuje v mateřské školce. A tak dále. Za chvíli je nových informací tolik, že v nich začínám mít zmatek. Objednáváme si jídlo, kolují první fotografie: neznámé obličeje nových kamarádů a spolubydlících. Samozřejmě, nenuceně používáme slova, která jsme za celé ty čtyři roky nikdy nevyslovili: semestr, iritující, de facto – de iure, zápočťák, index. Z akvária nad barovým pultem nás pozorují jakési ošklivé ryby. Připadá mi, že mnozí se od tohoto srazu v duchu jakoby distancujeme: už máme zbrusu nové životy a k Medvídkům jsme si jen tak nezávazně odskočili. Tváříme se, že abiturientský sraz je něco jako dětská vánoční besídka – stejně milý a stejně bezvýznamný.

Vrchní vyřídí v kuchyni naše objednávky, vrátí se za bar, odkudsi vytáhne kus syrového masa, na prkénku ho nakrájí na kousky a k mému zděšení je pak nožem shrne do akvária.

„Proboha,“ vydechnu, „viděli jste to?“

„Pirani,“ vysvětlí nám nevzrušeně Karel.

Všechno jsme viděli, všechno víme.

Víno je mizerné (Klášterní tajemství), ale tehdy mi to nevadí: žádné opravdu dobré jsem ještě neochutnala, a tak nemám s čím srovnávat.

„A já jsem se zasnoubila!“ oznamuji všem po třetí skleničce (stále si je počítám) a udělám na Irenu parodický obličej.

Dodatečně se polekám vlastní odvahy. Nic podobného jsem neměla v plánu a najednou nechápu, proč jsem to řekla. Irena poplašeně zamrká, přitiskne lokty blíž k tělu a očima hypnotizuje svou kabelku; vím, že by ji nejraději popadla oběma rukama a položila si ji do klína. Několik spolužáků si vymění pohledy. Marie vzdychne.

„Ne!“ zvolá Zuzana. „Vážně?“

Ale mě už nezastaví.

„Jo, jo.“

„No tak to ti gratulujeme,“ říká Zuzana. „A kdy nám ho přivedeš ukázat?“

Pravděpodobnost, že věří v existenci Libora, je srovnatelná s její vírou v Ježíška.

„V jedenáct si mě tu vyzvedne. Budete mít konečně tu čest.“

Tohle je znejistí. Neumějí si představit, že bych dokázala fabulovat s takovou lehkostí. Sama bych tomu nevěřila, jenže v jistém smyslu bojuji o život – a v takových chvílích prý lidé dokáží nemožné.

„Takže máš prstýnek,“ konstatuje Marie.

„Myslíš tenhle zlatej hnus?“

Stahuji z prostředníčku přezdobený, nevkusný prsten s malým diamantem, který jsem loni na podzim dostala od táty k osmnáctým narozeninám, a dávám jej kolovat. Spolužačky jej bedlivě zkoumají. Pirani polykají maso.

„Chceš říct, že ten šutr je diamant?“

„Libor tvrdí, že jo. Podle mě je to sklo.“

„Neblbni, to asi je diamant!“ prohlašuje Adélka.

Zřejmě se v prstenech vyzná. Vždycky se ke mně chovala pěkně a o Liborovi nikdy nepochybovala – díky ní konečně chápu, co je to dar víry.

„Jestli je to diamant, tak jsem zřejmě šťastná,“ říkám s úsměvem.

Jsem sama se sebou spokojená; dokonce i Tom si mě chvíli prohlíží. Nechápu, kam na podobné věty chodím. Možná se mi zdají. Možná se na tyhle střety připravuji ve spánku.

„Kde by vzal prachy na diamant?“ zapochybuje Zuzana. „Neříkalas, že je elektrikář?“

„Třeba sekal elektriku v klenotnictví!“ uchechtne se Skippy.

„Ne, kde na to vzal?“

„No právě,“ říkám otráveně a odvážně přitom mrknu na Irenu. „Platil to jeho otec.“

„To ti Libor klidně přiznal?“

„To mi Libor klidně přiznal.“

„A cos mu na to řekla?“

Podívám se na Adélku a vesele zamrkám:

„Zeptala jsem se, jestli odteďka musím šoustat i s jeho tátou.“

„Hezký!“ zvolá automaticky Skippy.

Libor stále nejde, a tak v půl dvanácté z budky před Májem zavolám k němu domů; jeho otec mi sdělí, že Libor je na pohotovosti, protože si večer při sálové kopané utrhl meniskus v koleni. Nabízí mi, že pro mě přijede sám, což samozřejmě odmítnu. Vrátím se k Medvídkům a převyprávím to Marii, Zuzaně a ostatním.

„To jsem věděla!“ ušklíbne se Zuzana.