SKIPPY

Pravda mimochodem je, že nám vstoupila do života a ani nezaklepala. Přived ji dokonce ředitel osobně – ten stejnej ředitel, kterej nám prvního září pokaždý zpíval v aule Internacionálu. Umíte si to, mládeži, dneska představit? Na zdech obrazy Lenina a Marxe a na podiu stojí šedesátiletej, napůl plešatej maník zpívající o poslední bitvě, která vzplála, až se mu napínaj žíly na krku. Naše třídní samozřejmě zpívá taky, ale přitom šmíruje, jestli jenom neotvírám pusu. To nebyl gympl, to byla Severní Korea, cha cha. Nebo když mě tenkrát vez Evin otec na to šití hlavy: prej proč máme takový nesmyslný přezdívky? Skippy a Jeff? Proč neříkáme Jeffovi normálně Jirko? Takový pěkný jméno je to přece… Vám se Jeff nelíbí? ptám se. No, povídá, já si na amerikanismy moc nepotrpim. Takže proč vám dělá vrásky moje australská přezdívka? zasmál sem se. Schválně sem mu pak vyslepičil i to s tím dopisováním a že nejsem v SSM. Viditelně znervózněl, věřili byste tomu? Možná v duchu přemejšlel, jestli to, že mě veze na pohotovost, není napomáhání třídnímu nepříteli. Cha cha! Voko sem měl slepený krví, takže sem si připadal málem jako disident, a hned sem taky přešel do protiútoku: A bejt právník, to vám vrásky nedělá? Jak to myslíš? zeptal se. No, povídám, právník v roce sedumdesát osum – to je vlastně taky přezdívka. Tvrdil, že to nechápe, ale zrychlil. No, československý socialistický právo, usmál sem se na něj, to mi připadá stejný jako třeba etiopský hodinky. Nebo norský víno. Tyhle řeči si nech od cesty, jo? zpražil mě, ale já věděl, že sem ho dostal. S tím fáčem na hlavě to pak bylo ještě lepší. Celou zpáteční cestu sem vítězoslavně mlčel. Akorát že už sem k nim pak nemoh chodit. Na svatbě Evy s Jeffem přede mnou prchal jako před berňákem, ale potom se rozpršelo a nahnali nás do takovejch těch zahradních stanů, kde se mi vyhnout nemoh, takže přišel a sdělil mi, že sem měl tenkrát pravdu. Byl už sem nametenej a řek sem mu, že mi o politiku nikdy nešlo a že ta svatba je podle mě fotbalovej přestup roku. Objímali sme se jako nejlepší kamarádi, cha cha. Pršelo pak mimochodem pět dní v kuse – něco jako generálka na povodně. Nebesa pláčou, opakoval pořád Tom. Novomanželé odjeli na svatební cestu do Francie a my dva sme tady zůstali sami. Do všech našich oblíbenejch hospod sme jako kokoti skákali přes metrový kaluže. Pamatuju se, že sem tejden chodil v mokrejch ponožkách. Tom prohlašoval, že jestli je Eva šťastná, pak on je taky, ale co sem viděl, tak rozhodně nebyl. Já sem pochopitelně nemoh říct nic.