EVA

Práce právníka u zahraniční firmy možná vypadá navenek složitě, ale ve skutečnosti je to stejně primitivní jako třeba osmisměrka: stále táž slova, tytéž obraty. Podobností je tu ostatně víc; když samozřejmě pomine plat, řekla by, že tohle zaměstnání má pro její život prakticky stejný význam jako křížovky: celkem kultivovaně jím zabíjí čas.

Je považována za schopnou, ne-li přímo úspěšnou, ale jí to nikdy nepřipadalo obtížné: stačila dobrá angličtina, trocha pracovního nasazení, schopnost komunikovat s lidmi a stanovit si priority úkolů. Dodnes ji to celkem baví, nicméně dávno ví, že se skutečným životem nemá její zaměstnání nic společného. Když na obědě potkává všechny ty perfektně ostříhané, sebevědomé mladíčky v oblecích Hugo Boss, často si vzpomene na Jeffa z počátku devadesátých let: také se domníval, že místo, které tehdy získal, je jeho životní šance. Slyší je, jak si objednávají (dvakrát telecí saltimbocca, jednou spaghetti vongole a jednou pasta al ragu di coniglio), jak se smějí, vidí je, jak si přehazují saka přes židli a jak žvýkají – a myslí na Jeffa. Někdy si vzpomene i na Karla a na Irenu. Nikdy netušila, jak velké místo mohou v její hlavě zabírat mrtví lidé, kteří jí za svého života připadali celkem nedůležití. Pamatuje si dokonce i přesná data jejich úmrtí, ty dva letopočty jsou už navždy součástí její osobní historie – stejně jako například svatba rodičů nebo narození dcery. Není ostatně sama: když se na jednom z třídních srazů nepříliš šťastně vyjádří, že Alice se narodila dva roky po Karlovi, většina spolužáků okamžitě pochopí, jak to myslí.

Od počátku manželství přichází Jeff z práce velmi pozdě, Alice tou dobou už většinou spí. Bývá unavený a podrážděný. Chápe ho, má to těžké: jako vždycky chce vyhrávat, jenže podmínky tohoto závodu nejsou ani zdaleka fér.

„Jak mám soutěžit s lidma, který kupujou fabriky za hotový?“ rozčiluje se.

Ráda by si s ním povídala, neboť za celý den prakticky nepromluvila s jediným dospělým, ale on jí odpovídá jen velmi neochotně, v holých větách. Mlčky prochází bytem, s hekáním se shýbá a demonstrativně sbírá z podlahy rozházené hračky.

„To není byt, to je bojiště.“

„Po večerníčku si ještě hrála,“ vysvětluje Eva smířlivě. „Uklízím po ní pětkrát denně.“

„V tom případě bude zřejmě nutný uklízet šestkrát.“

„To mě ani nenapadne. Ukliď si to sám.“

Slovní vybíjená. Dva kapitáni.

„Já sem makal celej den v práci.“

„Myslíš, že já jsem se tady flákala?“

Oba cítí, jak hluboko klesli. Jeff se zhroutí do křesla a mne si kořen nosu.

„Bordel mě irituje,“ říká tiše. „Dá se to pochopit?“

Svou nepřítomnost se jim Jeff snaží vynahradit o víkendech. Alici nejsou ještě dva roky, ale on už plánuje mnohakilometrové výlety.

„Zbláznil ses?“ namítá Eva nad mapou. „Tohle žádný dítě neujde.“

„Moje dítě ano,“ tvrdí Jeff.

Většinu trasy pak pochopitelně Alici střídavě nesou.

Obě Jeffa neustále zdržují.

„Můžeš to, lásko, trošku urychlit?“ říkává nespokojeně téměř pokaždé, když Eva Alici obléká.

„Samozřejmě můžu,“ usmívá se Eva statečně. „Tedy pokud ti nebude vadit, že venku jsou dva pod nulou a malá nebude mít svetr ani bundu.“

Když jdou pěšky, courají se. Jeff jde několik metrů před nimi a každou chvíli se na Evu vyčítavě otáčí.

„Je to dítě, Jeffe,“ říká mu podrážděně. „Nemůžeš od nás chtít zázraky.“

„Nechci od vás zázraky. Chci, abyste sebou trochu hnuly!“

Když jedou společně na kolech, vlečou se.

„Můžete sakra hnout kostrou?“ volá Jeff a objíždí Evu s Alicí v divokých kruzích.

„Nemůžeme, ty pitomče!“ křičí Eva.

Jeff to nevydrží a utrhne se: šlápne do pedálů a během tří vteřin zmizí za nejbližší zatáčkou.

„Kam jel táta?“ ptá se Alice znepokojeně; umí přesně vycítit napětí, které je ve vzduchu.

„Napřed.“

O hodinu později se Jeff v protisměru vrací: shrbený nad řidítky, zablácený, zpocený a spokojený.

„Jedeš moc krásně,“ chválí Alici. „Mám z tebe velikou radost.“