HUJEROVÁ

Jak asi tušíte, vybíjená ze mě roupy nevyhnala.

Moje sexualita se naopak probudí o pár let dřív, než si otec autobusák dokáže představit: ten malý knoflík slasti objevím ve svých třinácti letech, tedy v době, kdy mi před usnutím (pokud je v dobrém rozpoložení) stále ještě zpívá Spi děťátko, spi, zavři očka svý a další ukolébavky. Nakonec vždycky společně počítáme ovečky, což je ovšem jen formální rituál, neboť táta nikdy nemá trpělivost čekat, až doopravdy usnu. Našich oveček je proto jen dvanáct: jakmile dvanáctá ovečka přejde lávku přes potok (ano, přesně takhle to říkal; dneska se mi při té vzpomínce hrnou slzy do očí), políbí mě na čelo, přikryje mě až po bradu, zhasne a jde si otevřít pivo – a já zatím potmě, s očima široce rozevřenýma a s rukou v klíně, čekám na třináctou ovečku. Jakmile přijde, zkroutí mi pokaždé palce u nohou a já zabečím tak hlasitě, že si před pusu musím dávat polštář.

Pamatuji se přesně, do nejmenšího detailu, jak se to stalo poprvé: jednoho večera se po tátově odchodu otočím na záda, vyhrnu si bavlněnou noční košilku a začnu myslet na Toma – chodíme do jedné třídy už na základce. Jeho tvář mi ale pořád uniká, a tak mě napadne, že si vymyslím nějakou konkrétní příhodu, ve které bude Tom vystupovat (po třiceti letech autoerotické praxe bych to samozřejmě dokázala formulovat přesněji: aby se fantazie měla čeho zachytit, je třeba objekt touhy zasadit do zcela reálných kulis). Bez velkého přemýšlení si bůhvíproč začnu představovat – při nejlepší vůli vám nedokážu vysvětlit, kde se ve mně vzala zrovna tahle představa – že sedím s Tomem u jednoho stolu ve vylidněné školní jídelně: nejsou tu ani spolužáci ani učitelé. Mlčky jíme karbanátek s bramborovou kaší a okurkou. Já mám na sobě své nejlepší tehdejší oblečení, které nosím do divadla a v den, kdy se rozdává vysvědčení: červenočernou skládanou sukni, bílou košili s výšivkou, černý rozepínací svetr a lakované černé lodičky, ve špičce bohužel už poněkud okopané. Tom je oblečen ve zbrusu nové teplákové soupravě, v níž přišel toho dne na hodinu tělocviku; nesedí naproti mně, nýbrž po mém pravém boku a dotýká se mě kolenem. Výdejním okýnkem nás pozoruje stará kuchařka.

„Tak si s tím jídlem pospěšte!“ říká nasupeně.

Tom naoko poslušně přikývne, ale potom se ke mně otočí a zašklebí se. Má plnou pusu kaše.

„Fuj!“ zvolám.

„Tak honem!“ naléhá kuchařka.

„Já už budu!“ zavolám snaživě (vlastně v jistém smyslu nelžu), nicméně ani nadále s jídlem nijak nepospíchám. Kuchařka rezignovaně mávne rukou a hlučně stáhne okýnko. Pohlédneme s Tomem na sebe. Zářivky nad námi náhle zhasnou a celá jídelna se ponoří do vzrušujícího přítmí. Tom odloží příbor, natočí se ke mně a pomalu mi vyhrnuje sukni. Už jsou mi vidět bílé kalhotky. Přestanu dýchat. Tom volnou rukou sebere z talíře nedojedený karbanátek – podotýkám, že film Devět a půl týdne byl natočen až mnohem později.

„Chceš něco ukázat?“ říká, ale nedívá se mi do obličeje, takže nevidí, jak horlivě přikyvuji.

„Jo!“

Palcem a ukazováčkem uchopí krajkový lem kalhotek a přitáhne si ho k sobě. Dívá se. To už mi sladce zacuká v podbřišku a k puse si přitisknu polštář, nicméně kdesi v zadním plánu mé mysli onen příběh ještě krátce, jaksi alibisticky pokračuje – jako bych chtěla sama sobě namluvit, že rozkoš je jen zcela náhodným, vedlejším produktem mého příběhu: Tom mohutně zatáhne za gumu kalhotek, látka se napne a on do ní z výšky spustí karbanátek.

„Pérovací hovínko!“

Oba se tomu smějeme. The end.

Časem ovšem přijdu na to, že častým opakováním dokáže i ta nejrafinovanější, nejerotičtější fantazie ztratit dráždivý náboj. Jakmile se ve školní jídelně zhasne podesáté, popatnácté, kouzlo začíná vyprchávat. Zkusím v duchu přepsat některé detaily (například změnit naše oblečení nebo nahradit karbanátek okurkou), což sice danou scénu na krátký čas vrátí do hry – ale i tak je mi jasné, že tudy cesta nevede. Pochopím, že je nutné vymyslet scénu zbrusu novou, odehrávající se v neokoukaných kulisách. Například: po hodině tělocviku mně a Tomovi učitelka nařídí, abychom složili volejbalovou síť, a my se pak do ní (v prázdné, pochopitelně zhasnuté tělocvičně) čím dál víc zamotáváme. Nebo: uklízečka nás s Tomem shodou několika šťastných náhod omylem zamkne na noc ve třídě. A tak dále. Jedno mají všechny ty výjevy společné: vždycky s Tomem zůstaneme někde úplně sami – a vždycky je přinejmenším přítmí, můj báječný celoživotní spojenec. Dobře vím, že před svědky a za normálního osvětlení by si se mnou Tom nic nezačal.

To, že večer co večer podobně rozvíjím svou fantazii, ba i slovní zásobu, se mi později náramně hodí: v posledním ročníku gymnázia se už totiž naprostá většina spolužaček chlubí svými sexuálními zážitky, takže když přijde řada na mě, nemusím trapně mlčet jako Irena Větvičková. Jsem připravená. Zažila jsem tolik erotických scén, že bych je mohla rozdávat. Moje mnohonásobně hezčí vrstevnice se sice zprvu tváří pochybovačně, ale já je jakoby mimochodem zahrnu tolika realistickými historkami a tolika věrohodnými detaily, že otázka mého panenství zůstává přinejmenším sporná (na rozdíl od Větve, v jejímž případě máme všichni jasno). Copak by si všechny ty podrobnosti dokázala vymyslet? Dokázala, holky, to víte, že dokázala. Nic na tom není, prostě jen spojíte příjemné s užitečným… V duchu mě těší, že jsem pro spolužačky takový oříšek: asi jsem nějakou tu erotiku skutečně zažít musela – i když na to vůbec, ale vůbec nevypadám.