HUJEROVÁ

Vždycky když jdu za tátou do Bohnic, těším se na stromy v parku (těším se je asi silné slovo, ale víte, jak to myslím): stoleté lípy, jedle, smrky, javory, červené buky. Odjakživa přistupuju k životu zcela racionálně a pragmaticky, nicméně v tomhle případě se nemůžu zbavit dojmu, že z těch věkovitých stromů vyzařuje obrovský, mystický, jaksi zásadní mír. Rozumíte, co chci říct? Všude kolem jsou pavilóny plné šílenců, psychopatů, umírajících alkoholiků, unavených sester a nervózních návštěv, ale ty stromy přesto zachovávají naprostý klid. Vzpřímeně stojí, korunami probleskuje slunce, vítr šumí mezi lístečky – a člověk má skoro pocit, že se tu žádné tragédie neodehrávají. Lidé umírají, protože přišel jejich čas. Jinak to nebude. Tátův nepříliš šťastný život se zkrátka naplnil a já, jeho dcera, jsem tady s ním. Všechno je, jak má být. Jenomže mezitím dorazím k budově, kde táta už několik měsíců leží, stromy zmizí, obklopí mě holé zdi, a sotva otevřenými dveřmi nejbližšího pokoje zahlédnu prvního chroptícího starce, je veškerá iluze pryč. Copak nás se smrtí může smířit buk nebo javor?

Má zavřené oči, ale poznám, že nespí.

„Nazdar, tati,“ dotknu se jeho ruky.

Podívá se na mě, zarostlý jako škarpa (takhle to vždycky říká), v nose má hadičku s kyslíkem. Jeho radost z mého příchodu vypadá věrohodně. Přelétnu pohledem kapačku a opatrně usednu na postel. Plastový sáček s močí zavěšený na postranici už bude plný, takže než odejdu, musím mu ho vypustit.

„Chceš zvednout?“

Přikývne. Dělá mi starost, že ještě nepromluvil. Vezmu elektrické ovládání, zlehka zmáčknu tlačítko a táta se za tichého bzučení pomalu přesouvá do sedu – je v tom cosi groteskního, ale nedělám to ráda, nikdy nemohu najít tu správnou polohu.

„Dobrý?“ ptám se.

Otec se tváří nespokojeně.

„Níž?“

Opět jen přikývne. Spustím ho sotva o dva centimetry, avšak on zkřiví obličej.

„Moc?“

Přitaká očima. Najednou mi to dojde: žádná dobrá poloha pro umírající neexistuje. Když umíráte, nikdo, ani vaše dcera, vám žádnou optimální polohu najít nemůže.

Vrátím ho do původní pozice a on sykne. Někdy má skutečné bolesti, jindy trochu přehrává; problém je, že to neumím rozlišit. Přemýšlím, o čem mu budu vyprávět nejdřív.

„Tak jestlipak víš, komu jsem včera zařizovala byt?“ říkám vypočítavě a jmenuji manažera známé banky.

Táta podle očekávání reaguje přemrštěně: uchopí mou ruku, stiskne ji a pohladí mě po obou tvářích. Proboha, tati, říkám si v duchu, vždyť jsem tomu člověku jenom pomáhala vybírat záclony… Táta zašátrá po kelímku na stolku, aby si nasadil protézu. Otec někoho, kdo zařizuje byty manažerům největších bank v této zemi, přece nemůže být bez zubů.

„Měl by sis ty zuby trochu vypucovat,“ doporučím mu.

Mávne rukou.

„Už to s nima nějak doklepu,“ říká. „Tak co pan generální, povídej. Počítám, že ten toho v životě autobusem asi moc nenajezdil, co?“

Můj manažer během pár vteřin dramaticky povýšil, ale nechávám to být. Velmi zjednodušeně tátovi popíšu svůj návrh daného interiéru; obraty jako porcelánový dávkovač na tekuté mýdlo (design Bernard Vichet) nebo rozkládací třímístná pohovka Rolf Benz s ocelovým roštem a celosnímatelným potahem v kategoriích látka, kůže, alcantra samozřejmě ze svého líčení vypouštím.

„Neblbni mi hlavu,“ řekl by mi nejspíš táta. „Postel bude vždycky jenom postel.“

Raději mu vyprávím, že mi ředitel s manželkou udělali kafe a že mi nalili hned dvě sklenky sedmihvězdičkového koňaku.

„Dala sis říct, co?“ usmívá se triumfálně tátova protéza.

Mám radost za něj, a snad proto se přestanu kontrolovat: zatvářím se provinile jako (ošklivá) holčička a vypláznu mlsně jazyk. Táta na moment odvrátí zrak – tenhle pohled je zřejmě moc i na něj. Je tu horko, takže se bezpochyby celá lesknu. Lidská pokožka je šunt, napadne mě. Jako materiál je to sotva třetí jakost – dva kazy na centimetr čtvereční. Matný chrom, kartáčovaná nerez nebo kvalitní plast, to je jiná písnička. Nebo ta zmíněná alcantra: má ty nejlepší vlastnosti kůže, od broušené kůže je k nerozeznání, a teflonová úprava navíc zabraňuje špinění. Kdybych měla místo pokožky alcantru, ani bych se nemusela sprchovat. Vždycky bych si jenom přidala teflon. Táta usíná.

Odmaturovala jsem s vyznamenáním (klišé nevzhledné brýlaté premiantky jsem po celé čtyři roky gymnaziálního studia naplňovala jaksi beze zbytku). Táta bůhvíproč chtěl, abych šla studovat na zvěrolékařku, ale já jsem se k tomu postavila realisticky: doma se denně pozoruji v zrcadle, tak snad alespoň v práci bych se pro změnu mohla dívat na něco hezkého, říkala jsem si. Povolání jako zubařka nebo veterinářka tím pádem z výběru automaticky vypadla. Mám se snad po zbytek života dívat skotu do prdele?

Tátovi jsem oznámila, že budu bytovou návrhářkou.

„A co jako chceš navrhovat?“ zlobil se. „Abych si pěkně zařídil byt, na to nepotřebuju žádný návrháře. Dám tam stůl, pár židlí, koberec a je to. Jakýpak návrhy… Postel bude vždycky jenom postel.“

Návrháře nepotřeboval táta ani na to, aby si pěkně zařídil autobus: na palubní desku přilepil kus vínového koberce (jakási na pohled i na omak nesnesitelná umělotina s vysokým vlasem), k němu přišrouboval gumového pejska s hlavou na pohyblivém kloubu a korunovační klenoty ze zlatého plastu a nad čelní sklo zavěsil barevné vlaječky se znaky všech měst, která s autobusem navštívil. A bylo to.

Vystudovala jsem VŠUP, odpromovala (s vyznamenáním, jak jinak) a měsíc nato vyhrála hned první konkurz, do kterého jsem se přihlásila. Táta byl v šoku – ale mě to zase tolik nepřekvapilo. Odmítnuté uchazečky o dané místo design pět let pouze studovaly, zatímco já jsem o kráse, symetrii, vyváženosti, proporcích a tak dále přemýšlela od dětství šestnáct hodin denně – a zbylých osm se mi o tom zdálo. Mě nemohl nikdo porazit. Těsně před konkurzem jsem si navíc dala v rychlém sledu dva panáky – a úplně jsem ty pohledné střízlivé chuděrky převálcovala.