JEFF

Ono červencové odpoledne je slunečné a teplé. Sejdou se u Železničního mostu, pochopitelně se nepolíbí – od chvíle, kdy Eva Jeffovi přiznala, že na Slapech přišla o panenství, jsou to teprve dva týdny.

Celých těch čtrnáct dní se jí důsledně vyhýbal; představa, že by se setkali, v něm vyvolávala zvláštní závrať, žaludeční nevolnost a bušení srdce. Nyní ale stojí Eva proti němu, v letních sandálech a světlých šatech na ramínka, bez úsměvu, klidně, bez viditelných známek provinilosti. Od řeky fouká vítr, občas si musí přidržovat spodní lem šatů. Dříve než stačí Jeff promluvit, potkávají Hujerovou s Větví: kráčejí po nábřeží přímo proti nim, takže není možné se setkání vyhnout. Dívky vypadají zaskočeně, ale rychle se vzchopí.

„Jé, ahoj,“ usmívá se Větvičková. „Taky na procházce?“

Jeff mlčí.

„Tak trochu,“ odpoví Eva.

Hujerová si je prohlíží.

„Vypadáte jako reklama na novomanželský půjčky.“

Eva pokrčí rameny:

„Zdání klame.“

Nastalé ticho je trapné.

„Něco jsem zvorala?“ říká Hujerová nejistě.

Větvičková předstírá, že si prohlíží panorama Hradčan. Jeff jen nasupeně zavrtí hlavou a popojde o pár kroků.

„Musíme si s Jeffem něco vyříkat,“ vysvětlí spolužačkám Eva a zdvihne ironicky obočí.

Jeff nevěří vlastním očím.

„Tak to pardón,“ omlouvá se Hujerová. „Tak to my hned pádíme.“

Bůhvíproč začíná šeptat, čímž jde Jeffovi ještě víc na nervy.

„Mějte se, holky,“ říká chladně.

Vykročí vpřed, aniž se ohlédne. Uvědomuje si, že se chová neomaleně, nicméně je mu to lhostejné. Eva jej poslušně následuje, ale sotva po sto metrech se od něj odpojí a po úzké lávce s provazovým zábradlím přeběhne na plovoucí ocelový ponton. Vyzuje si boty, podkasá šaty, posadí se na šedivé schůdky a nohy ponoří po kolena do vody. Jeff ji chtě nechtě musí následovat, což ho rozladí: zatlačila ho do defenzívy. Bránit by se přitom měla ona. Dneska by to měl být on, kdo bude určovat, kde si sednou.

„Tři roky jsem na tebe čekal,“ pronese konečně. „Tři roky jsem se na jinou holku ani nepodíval. Tři roky jsem vykazoval nadlidský pochopení a trpělivost.“

Na ponton narážejí drobné vlnky. Tyhle věty si doma připravoval. Eva soustředěně sleduje své prsty pod zelenohnědou hladinou: vypadá to, jako kdyby je počítala. Její reakce je pro Jeffa zklamáním: očekával by, že ji jeho oprávněné, logické výčitky zasáhnou přece jen víc.

„Tři roky,“ opakuje chvějícím se hlasem. „Tři roky jsi mi říkala, že je na to ještě brzy.“

Všimne si, že se mu třesou ruce.

„Já vím.“

Oba se dívají do vody.

„Nemáš náhodou pocit,“ říká Jeff a marně se nutí do klidu, „že jsem to po tom všem měl být spíš já než Vartecký?“

Samou žárlivostí to jméno málem nedokáže vyslovit. Od mostu se blíží výletní parník. Eva se k Jeffovi otočí a pokusí se ho pohladit, on před její rukou uhne. Už nikdy se tě nedotknu, pomyslí si.

„Celej čtvrťák jsi mě prosila, ať to ještě odložíme, že se na to ještě necítíš připravená…“

„To je pravda.“

Chystá se cosi dodat, Jeff čeká. Pozoruje naplavené větve a odpadky mezi pontonem a kamennými kvádry ve stěně břehu. Z parníku se ozývá volání a pískání, ale Evina světlá hlava zůstává skloněná.

„Jenomže já jsem to ve skutečnosti asi odkládat nechtěla. Asi jsem chtěla, abys to udělal.“

Tohle Jeffovi vyrazí dech.

„Cože?!“

Eva mu pohlédne do očí.

„Já jsem přece nechtěla, abys čekal tři roky… To je přece směšný…“

Jeff otevře ústa dokořán – nemůže si pomoct.

„Směšný?!“

„Ano. Chápu, že je těžký to pochopit.“

„Směšný?!“

„Nechme toho.“

„Moment,“ žádá Jeff. „Dej mi minutu.“

„Já už se o tom nechci bavit.“

Jeff se na ni dívá jako na nějaký nadpozemský úkaz.

„Ne, zrekapitulujme si to,“ pronese s náhlou rozhodností. „Takže tys mě tři roky prosila, abychom ještě počkali, ale v hloubi duše nebo kde jsi vlastně nechtěla, abych čekal? Podvědomě nebo tak nějak jsi toužila po tom, abych ti to udělal?“

Eva zavře oči.

„Chtělas to, přestože nahlas jsi tvrdila něco úplně jinýho. Říkám to správně?“

Eva se předkloní, nabere vodu do spojených dlaní a polije si s ní nahá kolena.

„Ano, nebo ne?“

„V podstatě ano.“

Prohlíží si její zátylek a poodhalená ňadra – a představí si ji nahou s Varteckým. Zuřivě tu vidinu odežene.

„Za něco takovýho bysme vás měli mlátit,“ říká vážně. „Nebo možná zabít.“

„Tak to udělejte,“ odpoví tiše Eva, aniž se na něho podívá. „Nebo o tom nemluvte.“