JEFF

Padá těžký, mokrý sníh, který se mu lepí na podrážky vojenských polobotek; má jen tenké ponožky, a tak musí aspoň občas podupávat nohama a hýbat prsty, aby se trochu zahřál. Obává se setkání s Marií a Sebastiánem, kteří naštěstí zatím čekají na parkovišti v autě rodičů. Radši si to ani nepředstavovat. Ostatní spolužáci se shlukují do malých skupinek; někteří kluci mají na sobě oblek ještě z tanečních. Do jedenácti zbývá patnáct minut, uvnitř stále probíhá jiný obřad – tomuto nebožtíkovi bylo sedmdesát šest. Karlovi pětadvacet. Jeff nervózně přešlápne, pod podrážkou se objeví holá dlažba, bílé okraje stopy rychle mokvají. Napadne ho, že Karel už žádné stopy ve sněhu nikdy neudělá. Všechno, cos chtěl, teď hyne, stojí na smutečním oznámení. Na jeho vkus je to příliš patetické, nicméně v podstatě přesné. Všechno neodvratně, nenapravitelně skončilo, tak jaképak falešné útěchy. Je to ryzí tragédie, žádné životní završení, nic takového. Čirý děs. Pokouší se zjistit, jestli vločka zasyčí, když ji pohltí věčný oheň, ale neslyší nic, přestože stojí velmi blízko. Uvědomí si nevhodnost svého počínání a otočí se znovu k Evě a Tomovi. Eva tiše pláče, Tom se kouše do rtů. Jeff už nyní cítí víc vztek než lítost. Je příliš prokřehlý, příliš unavený. Cestoval ze Slovenska devět hodin, celou noc nespal. Už na to nedokáže myslet. Kromě toho u té nehody byl, oni ne. Zbláznil by se, kdyby o tom dál přemýšlel. Dveře obřadní síně se otvírají, vycházejí první pozůstalí.

„Tak už nám to začlo,“ promluví Tom.

Jeff pochopí, jak to myslí.

„Zapomněl jsi na Irenu,“ říká.