HUJEROVÁ

Chcete vědět, jaký je největší skutečný erotický zážitek mého mládí? Zajímá vás, co v mém reálném sexuálním životě tvoří onu vrcholnou chvíli, ještě po letech znovu a znovu ožívající v mých vzpomínkách, zkrátka onu klíčovou scénu, při které v amerických filmech hudba pokaždé nápadně zesílí a ozvou se smyčce?

Řeknu vám to: jeden jediný polibek.

Maturitní večírek naší třídy se koná v jakémsi rekreačním středisku na Slapech – organizují to Jeff s Tomem a Skippym (ten ovšem prvním dvěma neustále skáče do řeči a vnáší do jejich pokynů zmatek). Jejich energie a nadšení se nicméně přenesou i na nás ostatní – jako kdybychom si teprve nyní uvědomili, že jsme vlastně ještě nezažili všechno to krásné, co údajně k mládí patří, a že tohle je naše poslední šance.

Spát máme v chatičkách po dvou. Tom říká, že se musíme rozdělit do dvojic, což je nakonec menší problém, než se zdálo. Ve vzduchu visí dobrá vůle a duch pospolitosti. Katka, s níž jsem si po dva předcházející měsíce vyměňovala vypracované maturitní otázky, mi nabízí, že můžu spát s ní; potěší mě to. Skippy si bere slovo a vážně navrhuje, abychom dvojice bez ohledu na pohlaví losovali, ale ostatní ho naštěstí ignorují.

„Nedělej v tom laskavě bordel,“ žádá ho Tom.

„Však se nějak složíme,“ říká Jeff a významně mrká na ostatní kluky.

Skippy se chlípně šklebí.

„Nechápu, že zrovna ty si děláš nějaký naděje!“ zpraží ho s úsměvem Zuzana.

Je očividné, že se všichni těší, dokonce i já a Větev (stále spolu nemluvíme, ale poznám to na ní).

Nechápu, že zrovna my dvě si děláme nějaké naděje.

Dřevěné chatičky stojí ve čtyřech řadách za sebou; je před sezónou a hustá tráva mezi nimi je ještě nevyšlapaná. Chatky jsou tak malé, až působí neskutečně; připadá mi, že v sobě mají něco trpasličího – jako by to byly jen jakési zmenšené makety lidského obydlí. Když se s Katkou postavíme před dveře, rukou snadno dosáhneme na rozpálenou a oprýskanou plechovou střechu. Odpolední slunce uvolňuje z černohnědých prken důvěrně známý pach vyjetého oleje (táta ho každoročně vozí sousedovi, který má chatu na Sázavě). Uvnitř panuje dusné přítmí. Stěny i strop jsou obložené zažloutlou dřevotřískou, parapet špinavého okna je posetý mrtvými mouchami; matrace jsou proleželé a plné podezřelých skvrn. Na každé z obou postelí leží malé mýdlo v papírovém obalu, zašedlý hrubý ručník a mimořádně nevkusné povlečení s růžovým květovaným potiskem.

„No potěšpánbůh,“ říká Katka a rychle otvírá okno.

Na sobě má džínové kraťasy a bílé tílko; poprvé po čtyřech letech ji vidím bez podprsenky (tak jako hned několik dalších spolužaček). Všimnu si rovněž, že dřevěná podlážka pod našima nohama se povážlivě houpe. Přiblíží se hlasy: pod okno přibíhá tříčlenná skupinka kluků. Proč je v tom vedru proboha nutné běhat? napadne mě. Honza i Karel jsou do půl těla; dobře vědí, že si to mohou dovolit: pod kůží na břiše a na pažích se jim rýsují svaly. Skippy je už v plavkách, ale zároveň má kostkovanou košili.

„Ahoj, holky!“ volá Honza. „Jaký máte číslo chatky?“

Skippy se rozhihňá. Před týdnem sice složil zkoušku dospělosti, nicméně se stále chová, jako by mu bylo patnáct. Katka se vykloní z okna.

„Proč to potřebuješ vědět?“

„Jen tak,“ uculuje se Honza a stejně jako Karel se jí podívá za výstřih.

„Možná se u vás v noci stavíme,“ oznamuje nám Skippy. „Máme toho sice moc, ale na chvíli určitě zaskočíme. Co vy na to, ženský?“

Je to magor, avšak jsem ráda, že do své otázky zahrnul i mě.

„Tobě bych v noci neotevřela, ani kdybych umírala touhou,“ říká Katka.

Směju se společně s ostatními. Katka odstoupí od okna, podívá se na mě a rozpustile pokrčí rameny.

„Asi se večer budem muset zabarikádovat…“

Použila množné číslo, uvědomím si. My obě se musíme zabarikádovat. Je to od ní milé. Usmějeme se na sebe.

„Tak co, jdem do vody?“ zeptá se.

Bez varování si přetáhne tílko přes hlavu (má malá, pevná prsa) a protáhne se kolem mě. Ucítím její pot, není to nepříjemné – stejně jako ostatní pachy v chatce. Katka se posadí na postel, přitáhne si velký červený batoh, sevře jej mezi nahými koleny a začíná z něj dolovat plavky. Odhodlaně se začínám svlékat: celé jaro držím dietu a cílevědomě se opaluji. Moje postava má sice i tak k dokonalosti daleko, ale přesto snad každý uvidí, že mezi mnou a Větví je přece jen rozdíl.

Ještě se koupeme, když na štěrkové cestě mezi chatkami brzdí nová bílá škodovka. Řídí Ruda, na sedadle spolujezdce sedí Vartecký. Ruda krátce zatroubí, s nucenou vážností vystoupí a protahuje se tak, jako kdyby na Slapy nepřijel z Prahy, nýbrž z jižní Evropy – zřejmě to takhle vídává u otce. Řidičský průkaz má necelé tři měsíce. Vartecký se vstřícně usmívá. Kluci se jako na povel drápou ven z vody a běží k nim. Jsou vesměs štíhlí a opálení, a přesto ten hromadný úprk působí nechtěně komicky – dokonce i v případě Toma a Jeffa. Podívám se na ostatní holky: Anička a Jiřina se pokoušejí plavat naznak. Eva, zasněně stojící v mělké vodě u břehu, vypadá jako zdařilá kopie Botticelliho Venuše. Katka mává Varteckému, ale její široký úsměv naznačuje, že možná uvažujeme podobně.

„Proč pořád běhaj?“ prohodím nahlas.

„To by mě taky zajímalo.“

„Napadlo mě, co je to dospělost: Schopnost chodit pomalu.“

Marie mi věnuje zkoumavý pohled. Překvapuji tě? říkám si v duchu spokojeně. Vartecký se svlékne – na to, že je mu přes čtyřicet, vypadá dobře – a jde za námi do vody.

„Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola,“ recituje parodicky.

„A na potoce podle skal zelený mužík zatleskal!“ odpovídáme mu jako veselý dívčí chór.

Ruda mezitím s klíčkem na ukazováčku zamračeně obchází vůz a špičkou boty opatrně kope do pneumatik.

„Rudo,“ volají na něho Jiřina s Aničkou, „svezeš nás?“

Ruda postřehnutelně zaváhá – zřejmě si představuje ty promáčené potahy.

„Vás kamkoliv!“

Vsadila bych se, že večer nebude pít a že minimálně dvakrát půjde auto přeparkovat – jen proto, aby se zdokonalil v couvání a potěšil se pohledem na rozsvícené přístroje na palubní desce. Mám chuť to Marii takhle zopakovat, ale nakonec to neudělám. Ruda otvírá kufr a Jeff s Tomem z něj s přehnanou obezřetností vyndávají čtyři demižony opletené pestrobarevnou bužírkou (mnohem lépe by vypadaly, kdyby sklo chránila juta nebo silná sláma) a obřadně je staví do trávy. Připadá mi to trapné: tváří se tak důležitě, jako kdyby nemanipulovali s laciným vínem, ale s bombou… Tom zdvihne jeden z demižonů triumfálně nad hlavu a otočí jej směrem k nám, jako by to byla nějaká sportovní trofej, svědčící o jeho mimořádné udatnosti – ale jako každý, kdo opravdu miluje, jsem schopná odpouštět.

„Hurá,“ volám, „jde se chlastat!“

Až do onoho dne se alkoholu prakticky nedotknu: pivo mi nechutná, bílé víno, které mi otec asi dvakrát slavnostně nalije, je příliš kyselé, po sladkých likérech bych ztloustla a z bublinek v sektu mě pálí žáha. Táta si je mé nezkušenosti vědom a očividně mu to dělá starost.

„Je ti snad jasný, že tam budou všichni nasávat,“ poznamená v předvečer mého odjezdu na Slapy.

„Ale nebudou.“

Věnuje mi vyčítavý pohled s následujícím sdělením: Jsem sice jenom řidič autobusu, ale nejsem blbej.

„Nechceš se tam přede všema zeblít, že ne?“

Ušklíbne se a vyčkává. Jeho pragmatický přístup slaví úspěch.

„Ne, to nechci,“ připustím.

„Konečně jsme se dobrali něčeho rozumnýho,“ říká táta spokojeně. „Takže za prvý: jenom víno. Jasný? Předtím musíš samozřejmě něco sníst. Hodně vody a ani jednoho panáka. Nemíchat. A za druhý: pít pomalu.“

„A to mám udělat jak?“

„Pij z malý skleničky. Decku od dvoudecky snad poznáš. A jenom usrkávej.“

Poslouchám pozorně, vím, že se mi dostává rady od skutečného odborníka.

„Po každý skleničce si dej chvíli pauzu a sleduj, co to s tebou dělá. Ani tak bys neměla vypít víc než půl litru. Ve vlastnim zájmu si to počítej.“

„Dobře, dobře.“

Půlnoc: noc je na začátek června nečekaně teplá, na jasném nebi svítí hvězdy. Díky tátovým pokynům jsem stále střízlivá – na rozdíl od mnoha spolužáků, které už víno zmohlo natolik, že se odpotáceli do chatek. Eda usnul přímo na prknech terasy, kde sedíme, a Anička s Větví přes něj za všeobecného veselí přehodily vojenskou celtu, kterou byl původně přikrytý pingpongový stůl. Skippy se sice ještě jakž takž drží na nohou, ale jeho košile jej usvědčuje, že už se stihl pozvracet. Vartecký odjíždí.

Deset minut po jeho odchodu vstává i Eva: podivně vzpřímená, unaveně bledá, podmanivě krásná.

„Jdu si zaplavat,“ říká.

Tom se snaží zachytit její pohled. Marie se nakloní k Jiřině a cosi jí šeptá; Jiřina přikývne. Od vody zavane chlad, plamínky svíček v zavařovacích sklenicích se zatřepetají. Jeff rezolutně vrtí hlavou.

„Řeklo se žádný noční plavání. Nikdo, kdo pil, plavat nepude.“

„Já jsem nepila,“ odsekne Eva a odběhne do tmy.

Zaraženě zmlkneme: královna odešla.

„No jenom se z ní všichni nepodělejte!“ zasyčí Zuzana, ale nikdo jí neodpoví.

O hodinu později už je nás na terase jenom osm. Večírek skončil – a žádné poznámky o zdravém jádru na tom nemohou nic změnit.

„Tady je to jako u Suchánků,“ říkám do ticha.

Jeff mi mlčky nalije. O chvíli později si na záchodě prohlížím v zrcadle obličej: červené oči, mastný lesk, na zubech i na rtech šupinky vína – především však v mém výrazu začíná být v nestřežených chvílích cosi obnaženě primitivního. Takhle bych se Tomovi neměla ukazovat, uvědomím si. Ale copak to není jedno? Zasměju se a poplácám se mokrýma rukama po zrudlých tvářích. Studená voda mi stéká za krk. V zrcadle se objeví Tomova tvář: překvapivě cizí, skoro nehezká; teprve když si všimne, že ho vidím, usměje se. Má napuchlá víčka.

„Pozdě,“ říkám mu. „Viděla jsem tě. Předtím. Tohle je dámskej hajzlík.“

„Kdy předtím?“

„Před pár vteřinama. Než ses usmál. Byl jsi někdo jinej. Byl jsi zlej.“

„Správně. Protože ve mně jsou dva: zlej a hodnej.“

„Zabiješ mě teda? Když jsem tě přistihla?“

Otočím se k němu čelem. Ukáže mi láhev vína opletenou slámou.

„Co to je?“

„Chianti. Dostal jsem ho k maduritě.“

To mě rozesměje.

„Řek jsi k maduritě, víš to?“

Ofina mu padá do čela a já mu ji odhrnu. Je to poprvé v životě, co se ho doopravdy dotknu. Je to poprvé, co jsme spolu doopravdy sami. Chybí už jenom tma. Ta příšerná zářivka mě znervózňuje.

„Nechceš se projít?“ říkám.

Venku pod hvězdami mu všechno vyklopím: všechny ty mrazivé pravdy. Pokouší se ten nečekaný příval zadržet, ale já se nedám.

„Seš strašně bezohlednej, víš to?“ usmívám se. „Seš strašně netaktní, víš?“

„Počkej, počkej.“

„Ne, ty počkej. Teď já. Jsem namazaná, což je jediná chvíle, kdy jsem schopná tohle někomu říct. Ty seš navíc možná jedinej, kdo mě pochopí. Tak poslouchej. Posloucháš mě?“

„Poslouchám,“ vzdá se.

Tráva je mokrá, neviditelné vlny narážejí na neviditelný břeh.

„Oba víme, že to, co právě teď podnikáš, se jmenuje milá spřízněnost s neštěstím,“ říkám.

Překvapeně na mě zamžourá, ale je natolik poctivý, že nehraje nechápavého.

„Dobře,“ pochválím ho. „Oba víme, že já jsem chudej automechanik z předměstskejch garáží, kterej uznává jenom mercedesy, a přitom moc dobře ví, že sám mít mercedes nikdy nebude.“

Mám strach, aby nezačal s nějakou banální polemikou proti tomu příměru, jen aby zakryl své rozpaky. Naštěstí neříká nic.

„Jiná metafora: když se potkaj lidi z různejch sociálních skupin, taktně se vyhejbaj zmínkám o penězích – chápeš, co chci říct? Už chápeš, v čem spočívá vaše bezohlednost?“

„Vaše?“

Zapotácí se, musím ho chytit za loket.

„Tvoje, Jeffova a dalších pěknejch kluků.“

„V čem?“

Samozřejmě to ví, pouze to nechce vyslovit nahlas.

„V tom, že při každym setkání ukazujete plnou peněženku.“

Už ho musím pustit. Vzápětí ve tmě kolenem bolestivě narazím do dřevěné lavičky. Usedám na ni, aniž to jakkoli komentuji. Tom se mi skácí zády do klína. Přitisknu si jeho hlavu na prsa a hladím mu vlasy.

„Diktatura půvabu,“ pokračuji. „Fašismus zevnějšku.“

Alkohol mi dává křídla.

„Takže co mi zbejvá? Libor,“ zasměju se trpce, „a masturbace.“

Zvrátí hlavu dozadu a podívá se na mě, ale jinak než předtím.

„Ukaž,“ říká. „Ukaž mi, jak si to děláš. Můžem si porovnat techniku.“

Naše svoboda nemá hranice.

„Zbláznil ses? Viděla jsem se v zrcadle… Při orgasmu vypadám, jako kdyby mi někdo trhal kleštěma nehty.“

Smějeme se. S námahou se znovu posadí a bezostyšně si mě prohlíží. Potom mi oběma rukama pohladí prsa. Nebráním mu.

„Přijímáš milodary?“ zeptá se.

„Jenom o Vánocích.“

Poposedne a zavrtí se.

„Ani nějakou zálohu?“

„Zálohu jo.“

Dlouze a krásně mě políbí.

(Hudba, smyčce.)

Znovu se mi zhroutí do klína a po chvíli usne. Poslouchám jeho chrápání a jsem šťastná a zoufalá zároveň. Právě jsem objela dva bloky v mercedesu – a po zbytek života už budu chodit pěšky.