TOM

Další osamělý lednový víkend: Jeff je někde na lyžích, Skippy odletěl na měsíc do Austrálie. Udělám si druhý vinný střik onoho rána; na jedné straně mi připadá škoda lít do tak pěkného vína vodu, ale zároveň je mi jasné, že v deset dopoledne bych to neměl pít neředěné. Dočtu bez zájmu noviny i obě víkendové přílohy a potom si vypracuji seznam lidí, kterým bych mohl či měl zavolat. Nakonec pochopitelně nezavolám nikomu. Vždycky mě znovu udiví, že některé lidské vlastnosti, které by se teoreticky měly vzájemně vylučovat, ve skutečnosti docela úspěšně koexistují: například averze vůči lidem a neschopnost snášet samotu. Naleju si třetí sklenici, už bez vody. Pohrdám sám sebou, nicméně moje nálada se mírně zlepšuje; dokonce mě po chvíli napadne, že uklidím, a vyrobím si tak chatrné náhražkové uspokojení. Úklid, metadon alkoholiků.

Prázdné láhve shromažďujeme nejprve v rohu kuchyně vedle odpadkového koše a později, když se už nedá projít ke sporáku, v tmavém zádveří v předsíni. Pivo kupujeme plechovkové, hromadění dalšího skla si nemůžeme dovolit, takže jednoznačně převažují láhve od vína; výjimečně lze zahlédnout etiketu ruské vodky nebo dvanáctiletou skotskou, kterou dostal Skippy coby výraz vděku za vypálené bradavice. Můj podíl na oněch zaprášených láhvích by měl teoreticky odpovídat jedné třetině, ale ve skutečnosti jsem jejich majoritním vlastníkem; tím pádem na mě připadá jejich odnášení. Tak jako každou jinou práci se i tuhle snažím co nejdéle odkládat, přinejmenším tak dlouho, než do láhví začnou narážet vstupní dveře – každý Jeffův či Skippyho příchod je pak jakousi zvonivou urgencí.

Seženu dostatečný počet igelitových tašek a začínám do nich láhve odhodlaně skládat: první, početnější vrstvu hrdlem vzhůru, druhou opačně. V několika z nich jsou zbytky vinného kamene, jen zřídka steče po igelitu i pár kapek vína – tady se dopíjí do dna. Nakonec je tašek celkem devět; do levé ruky pojmu čtyři, do pravé pět a jako malomocný, s výstražným, usvědčujícím cinkáním (a naději, že se žádná z igelitek neprotrhne) vyjdu z domu a zamířím k nedalekému kontejneru. V ulici zastavuje taxík, z něhož k mému překvapení vystoupí Skippy: s kufrem, ve zmačkaném letním obleku a s kovbojským kloboukem na hlavě. I tak mě potěší, že ho vidím.

„Nazdar, doktore. To jsi tam teda dlouho nepobyl.“

Postaví kufr na chodník, odebere mi část igelitek a jde se mnou k zelenému kontejneru. Každý si stoupneme k jednomu otvoru a začínáme do něj vhazovat láhve.

„Velkej třesk, co?“ volá Skippy.

Kéž by.