HUJEROVÁ

Fakta: narodila jsem se dvaadvacátého listopadu roku devatenáct set šedesát tři – přesně v den, kdy zastřelili Johna F. Kennedyho (někdy si říkám, jestli ten atentát symbolicky nepředznamenal všechna ta následující předčasná úmrtí…), rozvedenému pětatřicetiletému řidiči autobusu a sedmnáctileté studentce střední ekonomické školy.

O mámu jsem se celá léta vůbec nezajímala; většinu z toho, co o ní vím, jsem se od otce dozvěděla teprve loni a letos v nemocnici. Pokud máte zkušenost s pravidelnými návštěvami takzvaně dlouhodobě nemocných, pak jistě víte, jak pomalu při nich nám zdravým plyne čas. Co si budeme nalhávat: po půl roce, ne-li dříve, jsou naše zásoby lítosti a soucitu z velké části vyčerpány a ve skladišti našeho srdce se začnou objevovat holé stěny povinnosti a nudy (občas se přistihuji, že mluvím jako Tom). Všechna představitelná témata jsme s tátou mnohokrát probrali, takže v posledních týdnech převážně mlčíme, pozorujeme modré pruhy na zašpiněném erárním povlečení a občas se na sebe povzbudivě usmějeme. V hodinách na bílé zdi každou minutu suše klapne. Přemýšlím, co ještě bych mu řekla – jenže co se dá vyprávět někomu, kdo tu za pár měsíců už nejspíš nebude? Povídejte umírajícímu o problémech s parkováním nebo o nových trendech ve skandinávském nábytku… Tohle vědomí mě od počátku natolik ochromuje, že po pár týdnech beru zavděk jakýmkoli jakž takž použitelným námětem k hovoru – dokonce i takovým, který byl ještě nedávno v naší nekompletní rodině tabu.

„Vlastně ani nevím, kde jste se seznámili?“ zeptám se ho nenuceně, ale ve skutečnosti v té otázce nacházím téměř perverzní, masochistické vzrušení. „Myslím s mou matkou?“ doplním ironicky.

Otec v první chvíli vypadá překvapeně – a potom se ušklíbne. Tak tohle z toho všeho nakonec zbyde, říkám si: jedno ušklíbnutí. Znovu si uvědomím, jak blížící se smrt zmenšuje proporce. Z letitého rodinného dramatu je najednou bezvýznamná historka. Táta má suché rty, dám mu napít minerálky s pomerančovou příchutí. Připadá mi, že té plastové láhvi věnuje víc pozornosti než dotazu na mou matku.

„Ptala jsem se, kde jste se seznámili?“

„V autobuse,“ říká. „Kde taky jinde.“

Jezdili jeho autobusem pětkrát týdně do školy – celá grupa. Ráno a pak odpoledne. Dvě s ním už pár měsíců koketovaly. Inkriminovaného dne se zvlášť vona chovala tak rozjíveně, že ji chtěl z autobusu vyhodit.

„Přesně to jsi měl udělat,“ neodpustím si. „Nejlíp za jízdy.“

Zatváří se dotčeně, ale vzápětí si navzdory postupující duševní zchátralosti zřejmě uvědomí, že napomenutí typu Jak to mluvíš o mámě? by v našem případě znělo dost absurdně. Usměje se bezzubými ústy – nevadí mi to, už jsem si na ten pohled zvykla.

„Jo, to jsem asi měl.“

Vyzvídám dál a z tátových strohých odpovědí skládám mozaiku onoho únorového odpoledne: po škole s ním obě jely až na konečnou, kde odmítly vystoupit. Nabídly mu cigaretu, aby se nezlobil. Táta si jednu vzal, koneckonců měl čtyřicet minut pauzu. Hezčí prý byla ta vyšší, jenže musela jít mámě pro destilku, než jí zavřou.

Nevěřím vlastním uším.

„Počkej,“ hlesnu ohromeně. „Takže kdyby mámě tý vyšší holky nedošla destilka, mohla z ní bejt moje bába?“

Chvíli mu trvá, než pochopí. Rozesměje se a několikrát po mně ten vtípek opakuje; zároveň se rozhlíží, zda jej slyšeli spolupacienti, ale naštěstí oba spí. Kdyby v té pitomé drogérii zavírali o hodinu později, mohla jsem být možná krásná, napadne mě.

Dívá se na mě a zřejmě si připomene mé zaměstnání, díky němuž je na mě pyšný – a kvůli kterému si mě zároveň rád dobírá.

„Tak co, už Dánové vymysleli židli s pěti nohama?“

Vrtím s úsměvem hlavou, ale myslím na matku: letos jí bude sedmapadesát.

„Tati?“ zamrkám na něho. „A to jste si mě udělali hned napoprvý? Během tý pauzy?“

Pohne rukou na pokrývce, jako by chtěl mou otázku odehnat – takže poznám, že jsem se nespletla.

„A někde v depu, nebo v autobuse?“ ptám se škádlivě.

„Zrovna tobě budu takový věci vykládat!“

Nesouhlasně vzdychne, ale z jeho výrazu vidím, že mi to nakonec řekne. Tohle téma je konečně neopotřebované, a tak přece jen vzbudilo jeho vlažný zájem – obávám se ovšem, že víc než moje početí ho zaujalo slovo autobus. Mlčí, zřejmě vzpomíná.

„V autobuse?“

Přikývne, chytne se hrazdičky a s námahou se začne zvedat do sedu; naznačuje mi, že rozhovor o početí je u konce.

„Kde přesně?“ naléhám.

„Ale vzádu!“ odsekne táta, už chce mít moje otázky z krku. „Na čtyrce!“

Hle, tajemství mé lidské existence: v autobuse, vzádu na čtyrce!