TOM

Chápu, že dějiny se občas opakují, ale v tomto případě je ona shoda příliš nápadná; vzbuzuje podezření, že historie (přinejmenším ta moje) je náladová bytost obdařená schopností škodolibé ironie: v červnu roku 1992 supluji v Klářině třídě češtinu za nemocnou kolegyni.

Na zmíněný záskok se dostavím s náladou odpovídající zjištění, že právě přicházím o jedinou volnou hodinu toho dne (původně jsem ji zamýšlel strávit nad kávou a Literárními novinami) – ale potom ji náhle spatřím: sedí ve druhé řadě u okna a tak jako ostatní mě pozoruje s jistou zvědavostí (vysvětlení je snadné: je mi teprve třicet, v jejich třídě jsem dosud neučil a v neposlední řadě se těším pověsti již dvakrát publikovaného básníka). V první chvíli mám pocit, že jsem se stal obětí nějaké Skippyho recese: táž ústa, stejné hladké čelo i světlé chmýří na spáncích. Dívá se na mě Eva.

Už tenkrát jsem si samozřejmě vědom jisté obsesivnosti své touhy, ale to ji bohužel neumenšuje. Moje léta přetrvávající posedlost je stejně tak hloupá jako velkolepá – záleží, jak se na to díváte. Naplnit život nevyslyšenou touhou, nebo ho promarnit. Sám v tom nemám jasno: jednou si připadám jako tragický hrdina, jindy (častěji) jako postava z šestého pokračování kdysi úspěšné komedie pro teenagery. Bé je zřejmě správně. Dneska to vím, jenže mezitím mi bylo čtyřicet. Diagnóza: pozdní lítost. Už s tím nejde nic dělat. Buďto se musím zabít (což nedokážu), nebo v tom nesmyslu pokračovat. Byla k němu připoutána nevyřčeným pubertálním ujednáním, přečetl jsem si nedávno v románu Zadie Smith. Těch pár let, co mi zbývá, než se definitivně uchlastám, už nějak doklepu.

Podaří se mi zachovat klid – koneckonců mám plných pětačtyřicet minut času. Zapisuji do třídní knihy a s předstíranou letargií se kohosi ptám, co právě probírají. Meziválečnou poezii? Tak dobrá, jdeme na to. Stačí trochu napucovat starou výzbroj a odcitovat jim zpaměti všechno, na co si vzpomenu. Halas, Seifert, Biebl, Nezval, samozřejmě. Pikantní detaily těch velkých životů. Umět rozesmát i v pravou chvíli zvážnět. Být klukovsky hravý i mužně zasmušilý. Nazývat věci pravými jmény. Nelhat.

Všechny ty triky. Všechna ta nepoctivost.

„Co jste tam s nimi minulý týden prováděl, kolego?“ ptá se mě později jejich řádná vyučující. „Byli z vás přímo nadšení.“

Připadám si, jako kdyby mě přistihla při masturbaci.

„Rutinní výklad,“ krčím rozpačitě rameny.

„Příště bych prosila víc únavy, apatie a nezájmu,“ usmívá se ona sympatická kolegyně. „Jinak nám tu budete kazit normy.“

„Provedu.“

„A abych nezapomněla: Klára – ta hezká blondýnka – se ptá, jestli byste jim po prázdninách nevedl literární kroužek?“

Takže letní prázdniny opět k nepřečkání – i tohle už jsem zažil. Celý dusný srpen strávím v Praze. Ve vylidněných klimatizovaných obchodech nakupuji nové džíny, černá trička a ležérní košile.

Od září ji pak vídám každý týden: na celou hodinu ji mám jen pro sebe. Svoje o dvanáct let mladší soky (ihned je mezi ostatními studenty identifikuji) snadno odzbrojím: získám si jejich přízeň. Půjčuji jim dobré knihy, pouštím jim kvalitní filmy, čtu ty jejich pitomosti. Jsem dostatečně kritický (abych se neprozradil), ale umím i pochválit. Tenhle odstavec se ti povedl, Petře. Je dokonce skvělý – a ty víš, že slovo skvělý nepoužívám zrovna často… Dívám se, jak Klára taje, jak je týden od týdne vstřícnější, jak se do mě zamilovává (já ji miluji už celá léta), ale vedle zajíkavé radosti cítím i mírné, jaksi civilní znechucení: sám sebou, literaturou, dívkami.