JEFF

Prosinec 2003: sedačka lanovky je vyváží k jednomu z mnoha zasněžených vrcholů Dolomit. Nebe je azurově modré. Oba páry lyží (Tomovy jsou sedm let staré, téměř dvoumetrové, zatímco Jeff si loni koupil nejnovější model krátkých carvingových lyží značky Atomic) se vznášejí nad širokým pásem jiskřícího sněhu, lemovaným po stranách nízkým borovicovým porostem; tu a tam se mezi převažující temnou zelení objeví řídká, žlutohnědá koruna modřínu.

„Tak to vidíš,“ prohodí Tom, „už zase na horách sami…“

Jeff přikývne.

„Už zase s náma žádný holky nejely.“

Vítr je studený, nárazový. Jeff pozoruje vzdorující vrcholky stromů a snaží se odhadnout jeho rychlost: pokud přesáhne určitou hranici, lanovka se automaticky zastaví – jenom za dopoledne se jim to stalo třikrát. To bychom toho moc nenajezdili, říká si nespokojeně.

„Vždycky jsem se bránil ryze mechanickému dělení lidského života na dekády, ale musím přiznat, že čtyřicítku skutečně cítím jako určitý zlom,“ promluví opět Tom. „Ze života se náhle stalo cosi časově omezeného. Z nekonečného oceánu, který jsem měl ještě před pár lety před sebou, je najednou rybník. Je třeba zvykat si na představu, že některé věci už při nejlepší vůli nestihneme.“

„Například?“

„Zbohatnout. Vyhrát olympiádu. Dostat Nobelovu cenu. Postavit si srub na Aljašce. Oslavit se synem jeho třicáté narozeniny.“

„Žádnýho syna nemáš.“

„O tom právě mluvím.“

Jeff si všimne, že kmeny některých borovic jsou překvapivě, téměř nepravděpodobně silné.

„Podívej se na ten kmen,“ ukazuje Tomovi. „Síla, co?“

Tom neochotně otevře oči. Mrazivý vítr zvýraznil jeho vrásky, vypadá starší.

„To je borovice jak buk.“

Zní to sarkasticky, ale Jeff se dávno rozhodl Tomovy posměšky ignorovat.

„Horní stanice je přes dva tisíce tři sta. Teď už jsme určitě nad dva tisíce. Tady by jinak nepřežily,“ říká.

„Tady,“ Tom udělá lyžařskou rukavicí rozmáchlý půlkruh, který – uvědomí si Jeff – zřejmě zahrnuje víc než jen bílý skalnatý masiv před nimi, „přežívají jen silní…“

Jeff se ušklíbne. Liší se i ve způsobu, jak sedí: Tom se na sedačce pohodlně rozvaluje, Jeff sedí vzpřímeně a netrpělivě se rozhlíží. V příští chvíli se vítr dočasně utiší, rázem je teplo. Lanovka se paradoxně zastaví. Jeff udeří rukojetí hole do ochranného kouřového plexiskla.

„Italové…“ odfrkne si.

Tom zvrátí hlavu dozadu a spokojeně mhouří oči proti slunci. Stále je bezvětří.

„Člověk by očekával alespoň určité zklidnění,“ přemítá nahlas. „Když už ne zmoudření. Zklidnění coby bonus od cestovní kanceláře Život. Když ti během přestupování na letišti nezaviněně uletí spoj, každé slušné aerolinky ti taky dají zdarma najíst.“

Panebože, pomyslí si Jeff. Na tohle nemám nervy.

„Ale ono je to spíš horší. Sednu si s knihou do křesla, jak jsem to viděl ve filmech pro pamětníky, ale za půl hodiny přečtu dvě stránky. Civím do zdi a poslouchám tramvaje, sanitky a autoalarmy.“

Lanovka se znovu neslyšně rozjede.

„Takhle bych tu mohl jezdit celou věčnost,“ konstatuje líně Tom.

„Hm. Já teda rozhodně dávám přednost jízdě dolů.“

„Nahoru, nebo dolů. Vyjde to nastejno.“

Jeff má nepříjemný pocit, že věcí, v nichž se s Tomem názorově rozcházejí, je už příliš mnoho, než aby mohli být takovými přáteli jako kdysi – ale samozřejmě si to nechá pro sebe.

„Musíme si to dát nabrousit,“ říká. „Na těch plotnách to vůbec nedrží.“

Tom se zasměje, což Jeffa doopravdy popudí. Co je proboha směšného na tom, když si někdo chce nechat nabrousit hrany lyží? Uraženě se odmlčí. Tihle básníci, pomyslí si. Jak sedačka stoupá ke stožáru, v jeho zorném poli se objeví část sjezdovky. Sleduje jednotlivé lyžaře a v duchu kriticky hodnotí jejich styl. Ani tentokrát nezahlédne nikoho, kdo by byl lepší než on, což ho potěší. V zatáčce se objeví lyžařský instruktor a za ním had dětí předškolního věku: všechny mají malé přilby a svítivě zelené vesty.

„Brávo!“ volá instruktor. „Brávo!“

„Tak už jim to začalo,“ pronese Tom pochmurně. „Příští rok jim nasadí školní brašny, a než se vzpamatují, budou sedět osm hodin denně na rozvrzané kancelářské židli.“

Jeff nespokojeně mlaskne.

„A po zbytek dne se doma hádat s partnerem, čí rodiče navštěvují o víkendech častěji… Už je taky dostali. Ještě to nevědí, ale už v tom jedou s námi.“

„Podle mě,“ nevydrží to Jeff, „se ty děti normálně učej lyžovat. Nic jinýho v tom není. Všechno ostatní jsou jenom tvoje básnický kecy.“

Tom se kupodivu tváří pobaveně. Jeff zalituje, že Skippy neumí lyžovat, a proto s nimi na hory nejezdí – i ty jeho věčné vulgarismy by možná byly lepší než tohle. Vysmrká se. Potom si připomene nedávné předsevzetí, že nebude své kamarády kádrovat.

„Oukej,“ říká smířlivě. „Teď bych dal dvakrát černou, to nám do dvanácti akorát tak vyjde. Potom můžem po červený sjet k tý hospodě, co jsme byli včera.“

Považuje svůj návrh za maximálně vstřícný: kdyby tu byl sám, jezdil by přinejmenším o hodinu déle; v jednu by v bufetu v rychlosti zhltl sendvič s pršutem a lyžoval by dál – ale Tom se ani tak netváří příliš nadšeně.

„Takhle mě nehonila ani Klára. S ní jsem aspoň měl motivaci.“

„Motivaci ti klidně poskytnu i já: skipas na pět dní stojí čtyři a půl tisíce.“

Tom jej pozoruje s převahou, jejíž zdroje jsou Jeffovi neznámé.

„Rád bych tě o něco požádal, Jeffe. Mohl by ses v mé přítomnosti laskavě vyhýbat slovu skipas?“

„Lituju. Je to úplně běžný slovo. Používá ho každej a já ho budu používat taky. Myslím, že seš jedinej člověk v Dolomitech, kterýmu to slovo vadí.“

„To je možné,“ připustí Tom. „To by mě dokonce těšilo.“

Když nahoře vystoupí, Tom trvá na tom, že si před naplánovanými třemi jízdami musí dát skleničku.

„Jednoho panáka a jedem,“ říká.

Jeff se k němu nejprve prudce otočí zády, ale potom se jeho přání s povzdechem podvolí. V malém baru u horní stanice lanovky chvatně objedná a ihned zaplatí dvě grappy. Vypijí je naráz, vstoje. Jeff zamíří k východu, ale Tom se zastaví.

„Co zas?“ pronese Jeff výhružně.

Tom se zatváří omluvně.

„Nevyhnutelně musím na záchod. Chápu, že tvou trpělivost nemohu napínat donekonečna, a samozřejmě pochopím, pokud v nastalé situaci pojedeš napřed.“

„Počkám,“ říká Jeff mrazivě. „Hlavně už běž!“

„Ty na mě vážně počkáš? Ty mi ze svého drahocenného skipasu obětuješ celé tři minuty?“

„Běž!!!“

Jeff si zahanbeně uvědomí, že jeho výkřik zněl poněkud hystericky. V Tomově tváři cosi povolí.

„Prokristapána, Jeffe, vždyť je to jenom lyžování…“