HUJEROVÁ

Z toho strašlivého nonstopu se vyhrabeme teprve po sedmé, a než se dostanu domů, je osm. Boris už dělá dětem v mikrovlnce kakao. Připomenu si, jak táta loni v létě spolu s mikrovlnným ohřevem omylem zapnul i gril, takže plastová miska, do níž jsem mu nachystala oběd, se žárem zbortila a jídlo se připeklo na skleněný talíř na dně. Od té doby si veškeré jídlo ohříval výlučně na plynovém sporáku. Mobilní telefon rovněž odmítl. Do jedenadvacátého století se nehodil – jako by ty tři roky přesluhoval. Airbagům a systémům ABS se posmíval (natožpak reflektorům, které se při pohybu volantu natáčejí po směru jízdy). Jeho svět, to byl autobus s přívěsem, telefon s kruhovým číselníkem a těžký hranatý radiomagnetofon Grundig. V posledních letech mi připadal jako ti staříci, které si občas moji klienti – bezpochyby vedeni ušlechtilou vůlí – berou s sebou do svých nových dvougeneračních bytů a kteří pak bloudí mezi vším tím minimalistickým designem, zmateně hledí na futuristické vodovodní baterie a marně hledají kohoutek.

„Ááá, už jsme doma,“ říká Boris naoko nakvašeně. „A smrdíme jak fabrika na tabák.“

Sebevědomí, které jsem mu kdysi vypiplala jako choulostivou květinku, nyní úspěšně používá proti mně. Poučuje, kritizuje a dobírá si mě. Před dvanácti lety se mě bál, dneska má ze mě legraci. Je bez mindráků – stejně jako já (tak dlouho jsem je před ním a před dětmi musela skrývat, až jsem je ztratila; vím sice, že to hluboké, jaksi zásadní sebepochybování někde uvnitř pořád je, ale nemám potřebu po něm pátrat). Věřili byste, že v mé přítomnosti dokonce flirtuje se ženskými? Když se vlažně bouřím, s ironickou převahou mi vysvětluje, jak se věci v životě mají. Sděluje mi životní pravdy, které jsem mu kdysi odhalila já, a on si je zdarma přivlastnil – nevadí, já jsem to většinou zase odposlouchala od Toma. Mít rád neznamená vlastnit.

Dvakrát mi byl nevěrný, ale celý rok, co umíral táta, se nehnul z domu, psal s dětmi úkoly, hrál si s nimi, nakupoval, vařil a v noci se mnou zůstával vzhůru a podával mi papírové kapesníky. Nikdy bych nevěřila, že budu schopna milovat někoho, kdo nosí tvídové kloboučky, nenávidí vietnamské trhovce a zbožňuje Helenu Vondráčkovou – ale stalo se. Obejmu ho.

„Mám tě ráda, Borisi. Víš to?“

„A máme ji pořád jak z praku!“ usmívá se spokojeně.

Přibíhá Lukáš, ještě je v pyžamu. Vidím, že mě chce políbit, a tak se shýbnu a nastavím tvář. Andulka kolem mě naopak projde bez pozdravu.

„Nazdar.“

Žádná odpověď.

„Copak je?“ ptám se.

Boris počká, až si Andulka vezme kakao a zavře za sebou dveře dětského pokoje.

„Připadá si hnusná,“ šeptá.

Lukáš se škodolibě zakření.

„To nic,“ říkám vesele, „to má po mně.“