TOM

Ráno mě v koupelně cosi zarazí: jsem čerstvě ostříhaný (svatba je svatba) a zrcadlo je čisté. Umývadlo také. Rozhlédnu se: koupelna je uklizená. Historie se opakuje.

Když přijdu do kuchyně, na stole je prostřeno pro tři – znamená to, že na společnou snídani zřejmě dorazí i Jeff. Skippy stojí u sporáku a chystá mi šunku s vejci.

„Neuvěřitelné,“ konstatuji.

Skippy se pyšně zaculí a potom vytáhne z mrazáku láhev finské vodky.

„Díky za tu snídani, Skippy, ale vodku si vážně nedám,“ bráním se. „Za prvé se zítra dopoledne žením, a za druhé jsem se opil už včera.“

„Člověk by se neměl spokojit s tím, že říká banality. Všechno, co řekneš, je tak předvídatelný… Proč se aspoň občas nepokusíš bejt trochu originální?“

Je to téměř identické znění vět, které říkávám já jemu.

„Dobře, řeknu ti něco, co tě možná překvapí: včera v noci jsem se opil s Hujerovou a jejím manželem.“

„Nekecej! Ty ses opíjel s Hujerovou?“ žasne Skippy upřímně. „A proč?“

„Náhoda.“

„Proč se někdo opíjí s ženskou, která vypadá jako šakalí máma?“

Proč se někdo obden opíjí s někým, kdo vypadá jako tučňák a nechává si říkat Skippy, jako kdyby byl klokan? napadne mě.

„Ježíšikriste, Skippy… Kam na ty svoje metafory chodíš?“

„Dobrý, ne?“

„No, nevím. Já nevím, jak vypadá šakalí máma…“

„Blbě,“ směje se Skippy. „Jako Hujerová.“

Tohle nemá smysl. Skippy rozlévá vodku a já vrtím rezolutně hlavou.

„Ženíš se až zejtra v poledne,“ připomene mi. „Nemám ti mimochodem nevěstu prohlídnout?“

„Tobě bych ji nesvěřil, ani kdyby silně krvácela.“

„Ne?“ táže se Skippy bezelstně. „Proč?“

„To bys nepochopil.“

Rezignovaně popadnu skleničku a přemýšlím o přípitku.

„Tak sukně hore!“ zvolá Skippy.

Znám ho už od základní školy a jsem přesvědčený, že přinejmenším některé kořeny jeho životní prohry (přistoupím-li na toto diskutabilní rozdělení a připustím-li, že v lidském životě může existovat i něco jako vítězství) vedou až k první podařené šaškárně: svléknout se v deseti letech ve školní jídelně v době oběda do půl těla, lehnout si na stůl mezi starší holky, vyklopit si na prsa dvě misky s vanilkovým pudinkem a začít se příslušně natřásat, to už chce skutečně odvahu. Když tohle dokážete, stanete se nejslavnějším exotem na škole a v následujících týdnech a měsících se na vás budou chodit dívat celé zástupy… Za tenhle úspěch pyká Skippy dodnes. Je obětí svých vlastních stylizací. Třicátník zaživa pohřbený ve školních recesích. Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že na dospívání nejsou nejhorší uhry, sexuální strádání nebo všechny ty obvyklé trapasy; vůbec nejhorší je, že se navzdory té naprosté zmatenosti a bezradnosti všichni pořád tváří tak samozřejmě. Nejstrašnější na pubertě je ona předstíraná nenucenost. Vidím to ve škole denně. Někdy bych studentům rád řekl: Zkuste si alespoň představit, že my dospělí vás dokážeme prohlédnout. My přece vidíme, jak jste hloupí a nejistí – tak proč se proboha pořád tváříte tak cool? Proč, vy beznadějní pitomci, pořád tvrdíte, že jste v poho – i když vás například právě připravili o životní lásku?