EVA

Koncem osmdesátých letech získává od Skippyho a dvou dalších lékařů různé informace o alternativních porodech. Samozřejmě by chtěla rodit do vody, ale když to v únoru roku 1990 řekne svému gynekologovi, podívá se na ni tak útrpně, jako kdyby mu právě svěřila přání rodit do té hromady špinavého sněhu pod okny jeho ordinace.

„Musím vám připomenout, že člověk je savec,“ říká jí s nepříjemným úsměvem. „Vaše dítě určitě nebude mít žábry…“

Ví, že doktor je neprávem předpojatý, jenže nenajde odvahu se s ním přít.

Navzdory všem ujišťováním, že prvorodičky přenášejí, na ni předporodní bolesti přijdou už 29. června navečer – tři týdny před stanoveným termínem. Není si úplně jistá, zda je to skutečně ono, ale nechce nic riskovat. Sbalí si věci a objedná taxík. Jeff je služebně na dva dny v Londýně; nemá mu to za zlé, nemohl to tušit. Když telefonuje rodičům, ozve se jí záznamník. Nakonec zavolá do Doupěte.

„Ahoj,“ říká jí Tom překvapeně. „Jeff tady není.“

„Já vím.“

Začíná mu poněkud obšírně vysvětlovat situaci.

„Pojedu s tebou,“ přeruší ji Tom. „Za deset minut jsem tam.“

Stihne to právě včas: další stahy se dostaví ve chvíli, kdy Eva vychází z domu. Tom ji musí oběma rukama podepřít. Taxíkář stojí venku před autem a kouří.

„A jéžiš!“ zvolá, jakmile ji uvidí. „A jéžiš!“

„Do Podolí,“ oznamuje mu Tom. „Porodnice v Podolí.“

„Hlavně klid,“ žádá taxíkář, který Toma nejdříve považuje za náhodného kolemjdoucího.

Zahazuje cigaretu, usedá za volant a startuje. Tom otvírá zadní dveře a pomáhá Evě nastoupit. Taxíkář je sleduje ve zpětném zrcátku, pod nímž se houpe malá Rubikova kostka. Eva se soustředí na její barvy: červená, zelená, žlutá, modrá.

„V pořádku, madam?“

„Naprosto.“

Tom rychle obíhá vůz a usedá vedle ní. Bolesti ustanou.

„Tatínek zatím neomdlel,“ zavtipkuje taxíkář.

„To není tak úplně tatínek,“ říká Eva.

„Jo tak to pardon.“

Jedou nahoru po Táborské. Eva se na Toma usměje a vezme ho za ruku. Cítí, jak v něm cosi nezadržitelně roste – má vlhké oči.

„Hlavně klid!“ opakuje taxíkář do zrcátka.

Tom si několikrát odkašle, pokouší se ovládnout.

„Promiň,“ šeptá jí. „Promiň.“

Sjedou z Pankráce dolů na nábřeží: už vidí řeku i stožáry kotvících lodí – pohled na vodu ji jako vždy uklidní. Když na chodníku před vjezdem do porodnice spatří mávajícího Skippyho, rozesměje se.

„Ježíšikriste!“ vzdychne Tom.

Skippy běží podél auta a tluče do kapoty.

„Tohle taky není tatínek,“ informuje taxíkáře Eva, „ale klidně mu zastavte.“

Taxíkář brzdí, Skippy otvírá přední dveře a nasedá; okamžitě se otáčí k Evě a bere ji za levou ruku (pravou stále drží Toma).

„Miláčku! Holčičko!“ sténá. „Seš v pořádku?“

Taxíkář je nesouhlasně pozoruje.

Přestože nenastanou žádné komplikace, trvá porod téměř jedenáct hodin. Když Evu nazítří časně ráno vezou z porodního sálu, bůhvíproč počítá zářivky na stropě: tři, čtyři, pět… Pozná svůj pokoj, vzpamatuje se a začne se shánět po Alici, ale dříve než jí nemocniční zřízenec stačí odpovědět, přichází starší lékařka s Alicí v náručí. Dítě spí, vlásky má slepené zaschlou krví.

„Úplně zdravá,“ říká lékařka s úsměvem.

Eva se posune na posteli, udělá Alici vedle sebe místo a přikryje ji. Nespouští z ní oči. Doktorka ukáže na plechový stolek, kde stojí plastový kbelík s růžemi.

„Tohle přinesl zřejmě váš otec.“

Eva roztrhne přiloženou obálku a zdvihne obočí.

„To nebyl můj otec,“ říká. „To byl můj češtinář.“