AUTOR

Zpráva o smrti spolužáka Jindřicha (tragicky zahyne při autonehodě během vojenské prezenční služby) zastihne autora ve chvíli, kdy u garáže před domem rodičů skládá uhlí. Vidí pošťačku přicházet k brance, a tak na chvíli zmizí do sklepa; nechce, aby ho viděla s neumytými vlasy a ve špinavém zeleném vaťáku, čpícím sírou. Napíná sluch – a skutečně slyší klapnout víko schránky, takže se jako obvykle neubrání radostnému očekávání významné zprávy (v hloubi duše ví, že je to optimismus zcela nepodložený, neboť ve svém životě dosud neudělal nic, aby takové zprávy skutečně dostával). Ve schránce je bílá obálka. Ihned si všimne zlověstně prosvítajících černých okrajů – není sice grafik, ale má cit pro proporce a jejich tloušťka mu odjakživa připadá téměř vulgární. Obálku otevře… jak? Podezíravě? Možná. JINDŘICH NEJEDLÝ. Všechno, cos chtěl, teď hyne.

V prvních vteřinách pocítí vzdorné, znechucené pobavení, jímž se snaží zprávu popřít. Ne, to je nesmysl. Přečte si parte znovu a pochopí, že je to pravda. Ano, je mrtvý. Takže co teď? Nutí se k dojetí, které v dané chvíli ještě nepřichází. Sám před sebou přehrává smutek a smrká uhelný prach. Co má dělat? Má toho skládání nechat? Má říct otci, že to uhlí nesložil, protože mu zahynul spolužák z gymnázia? Složí smuteční oznámení zpátky do obálky, strčí ji do kapsy vaťáku a uchopí lopatu. Tak už nám to začalo, uvědomí si.