TOM

S úlevou shledávám, že potlučené šedivé dveře plechové skříňky na chodbě tentokrát nejsou vypáčené a že Janina fotografie je nepoškozená (na té předešlé měla nožem rozřezaná ňadra). Prohlížím si svou sváteční uniformu se zlatými prýmky, bílou košili, čepici s odznakem: laciné občasné huj, mající zakrýt každodenní fuj, všechnu tu špínu, řev a smrad. Náhle pocítím podivnou apatii. Pomalu, vstoje si zouvám sešlapané kanady (minimálně tři roky je přede mnou nosili jiní), svlékám si tuhé zatuchlé ponožky, zablácené maskáče i zelenou košili, naházím všechno na dno skříňky, znovu ji zamknu a jen v trenkách a tílku přecházím do umývárny.

„Chemická očista, co?“ říká zavalitý dozorčí, když míjím jeho neutěšené stanoviště naproti vstupním dveřím.

Vím o něm jen to, že je vyučený truhlář; vypadá dobrácky, ale když se na vycházce opije, bývá agresivní. Ke mně se ještě donedávna choval s obvyklou přezíravostí mazáka vůči nově nastoupivšímu špagátovi, avšak od minulého týdne, kdy jsem mu na otevřené korbě náklaďáku na jeho žádost v řevu motoru zpaměti odrecitoval asi deset milostných básní, se z jeho strany těším jistému respektu.

„Přesně,“ odpovím. „Prvního stupně.“

Dveře nejbližší ubikace se otevřou a do chodby vylétne zavařovací sklenice s nakládaným zelím: s tupým křachnutím narazí do zdi a roztříští se. Dozorčí si nevzrušeně zastrčí ukazováček do ucha. Zelí se zvolna sune po latexovém nátěru. Z pokoje vybíhá jeden z nováčků v erárním oranžovém pyžamu, polekaně pohlédne na dozorčího, klekne si a začíná střepy sbírat na plechovou lopatku.

„Jedeš mrdat, špagi, co?“ konstatuje s úsměvem dozorčí.

Mladičký vojín zdvihne hlavu. Dozorčí hlasitě, nespokojeně mlaskne a ukáže tlustým ukazováčkem na střepy. Chlapec se obrátí a pokračuje v úklidu rychleji než předtím.

„V to doufám,“ odpovídám. „Přesně v to už celých těch pět týdnů doufám.“

„Mrdání je stejně nejlepší poezie, že jo?“

Rezignovaně přikývnu. Chodbou se šíří kyselý pach zelí.

Na nádraží v Břeclavi zavolám z telefonního automatu Janě; v okamžiku, kdy zdvihne sluchátko, zahlédnu procházející hlídku v červených baretech. Připadá mi absurdní salutovat se sluchátkem u ucha, a tak se pouze otočím zády. V duchu doufám, že rotmistr, velitel hlídky, nebude idiot.

„Tomíčku, miláčku!“

„Nedorazím, Jani. Nedali mi to.“

Ticho. Zklamané, nebo úlevné? pomyslím si.

„Tomíčku, já budu plakat. Já budu vážně plakat.“

„Já za to nemůžu, Jani.“

Mluvím s ní ještě pět minut a potom se rozloučím. Zavěsím a zamířím k pokladně. Pojedu za Jeffem.

Mám první opušťák – a jedu do jiných kasáren.