SKIPPY

Věděli ste, že tučňáci-otcové zahřívaj vejce půl roku svým vlastním tělem, zatímco matka je celou tu dobu někde v čudu? Půl roku stojej samci na mrazu a větru. Je jich celý hejno, který pomalu přešlapuje a spirálovitě se otáčí, takže ti na kraji se vždycky aspoň na chvíli dostanou doprostřed, kde to předpokládám fouká míň. Nevím, jak to dělaj, ale v tom vejci je půl roku přesně sedmatřicet stupňů, ať stojej kde stojej. A když mládě něco potřebuje, normálně na fotra přes tu skořápku zapíská. Načež se vrátí matka z půlročního flámu a to vejce si vezme. Pozná ho v tom davu podle pískání. Ne že bych tím chtěl za každou cenu něco říct, jenom mi to připadá zajímavý. Každopádně je to mnohem zajímavější, než když se třeba jako dneska v novinách dočtu, že rok 2004 bude rokem Putina a Bushe. KGB a stoupenec trestu smrti… Dneska chtěj na letištích vaše otisky prstů (podle mě to mimochodem není kvůli otiskům, ale aby poznali, jestli si neutíráte prdel levou rukou jako Arabové, cha cha), ale až poletíte za dva za tři roky, už vám palubní vstupenku píchnou rovnou pod kůži na zátylku. Až se půjdete v letadle vychcat, budou to v Pentagonu poslouchat nejmíň čtyři dešifranti. Tak v tomhle světě žijem, aby bylo hned na začátku jasno. Stejně tak by vám mělo bejt jasný, že politika je mi úplně ukradená. A koneckonců vždycky byla, druhej život ve lži sem si už bohužel nemohl dovolit. Je sice pravda, že sem jako jedinej ze třídy odmít vstoupit do SSM, ale proč za tím hned probůh hledat politiku jako tenkrát naše třídní? V patnácti? Zbláznila jste se, soudružko profesorko? Teprve pak mi došlo, že je taky předsedkyní školní stranický organizace. Nemohla se mnou nic dělat, ale nespouštěla mě z očí. Když byl Čtrnáctej sjezd KSČ, osobně mi přišla zkontrolovat občanku, jestli sem si na protest nenatrhnul stranu čtrnáct – ale to by mě vůbec nenapadlo. Trocha pozornosti, to bylo všechno, co sem chtěl. Nevstoupit do SSM bylo v podstatě stejný, jako když sem si ještě na základce propichoval tvář zavíracím špendlíkem nebo překusoval živý žížaly. Holky ječely Fuj! a dělaly, že budou zvracet, ale bylo to každopádně lepší než nic. Upoutal sem pozornost – a o to tady odjakživa jde, ne? Člověk musí vyčuhovat z davu, protože jinak si ho živá duše nevšimne. Takže když nám ruštinářka v prváku na gymplu rozdala adresy sovětskejch děcek a požádala nás, abychom si s nima celej rok laskavě přátelsky dopisovali, řek sem jí, že bych si radši dopisoval s někým z Austrálie. Ježišmarjá, proč z Austrálie? Protože se mi odjakživa líběj klokani. Pochopitelně prskala jak kočka a tvrdila, že se musí poradit se soudruhem ředitelem, ale já sem to myslím ustál docela elegantně. Hovno Vladivostik – Melbourne! Těch sprostejch slov si laskavě nevšímejte, pro mě to, stejně jako politika, nemá žádnej obsah.