JEFF

Prvního října roku 1988 nastupuje roční vojenskou službu.

Eva ho jde vyprovodit. Jedou metrem ze stanice Gottwaldova; do odjezdu soupravy zbývá ještě šest minut, a tak se posadí na volnou lavičku. Za zády mají nuselské údolí. Jeff se otočí: pohled na všechny ty červené střechy, komíny a televizní antény mu tentokrát připadá docela malebný. Pochopitelně, pomyslí si. Náhle si uvědomí, že zapomněl Evě vysvětlit, jak se zapíná a vypíná karma a jak si poradit s nejčastějšími poruchami. Začne s výkladem, ale má pocit, že ho Eva neposlouchá dostatečně soustředěně. Měl jí to předvést doma, přímo na karmě. Pozdě. Nakloní hlavu na stranu a mlaskne. Až jí poteče jenom studená, bude muset někomu říct. Varteckému? napadne ho. Eva nejspíš vycítí jeho stísněnost, protože ho vezme za ruku; dokonce ho sama od sebe políbí. To neudělala už dlouho. Rachot přijíždějící soupravy mu jako obvykle připomene Irenu. Vsadil by se, že Eva na ni myslí taky. Měli jet jedenáctkou k Muzeu. Pozdě.

V hale na Hlavním nádraží se od Evy odpojí a zamíří k jedné z pokladen. Jde zpříma, všechny jeho pohyby i gesta jsou jakoby rozhodnější, energičtější. Snaží se mužně čelit věcem, které nastanou.

„Zpáteční?“ zeptá se ho prošedivělá pokladní.

„Kéž by,“ přinutí se k úsměvu.

Uloží lístek do peněženky, odhrne si vlasy z čela (zítra už bude nakrátko) a shýbne se pro sportovní kabelu; je lehká, moc toho neveze. Proč taky. Eva čeká opodál. Odstup těch několika metrů zvýrazní výjimečnost jejího vzhledu. Kdyby to šlo, vrhl by se jí k nohám a škemral, aby za ním přijela co nejdříve – ale přesně tohle udělat nemůže.

„I am ready,“ oznámí. „Ready for everything.“

Vyjedou po krátkém eskalátoru do horního podlaží, kde vzápětí narazí na Marii, Karla a malého Sebastiána. Karel na Jeffa ukáže prstem.

„Tak kam, špagi?“

„Slovensko,“ odpoví Jeff kysele a připojí název města.

Karlův úsměv se okamžitě rozšíří:

„Já taky!“

Plácnou si rukama, tohle je příjemné překvapení. Na gymnáziu se sice nijak zvlášť nekamarádili, ale je jasné, že od této chvíle bude všechno jinak. I Eva s Marií se usmívají. Karel pohlédne na hodinky.

„Moment,“ zavolá. „Počkejte tady!“

Běží k nejbližšímu kiosku. Sebastián nespouští oči z Evy, nicméně se nadále mračí.

„Copak je?“ říká Eva.

„Prej tu má bejt někde model vláčku. Jezdící,“ vysvětluje Marie a zdvihne oči v sloup. „Nemohli jsme to nikde najít…“

„Tamhle je spousta vláčků,“ osloví Sebastiána Jeff. „Chceš se tam podívat?“

Ukáže na nedalekou vitrínu s maketami jednotlivých rychlíkových souprav.

„Ty nejezděj,“ odsekne dítě.

Marie omluvně pokrčí rameny. Karla snad vzhledem k tomu, že je ženatý a má dítě, po přijímači převelí blíž, říká. Už prý na vojenskou správu podali žádost. Sáhne do kožené kabely, která jí visí na rameni, a vytáhne čtvrtku formátu A4 s dvanácti dlouhými řadami barevných koleček – Jeff teprve po chvíli pochopí, že každá řada představuje jeden měsíc v roce.

„Každej den vybarvíme jedno, viď?“ obrátí se Marie na Sebastiá­na, který bez valného zájmu přikývne. „Aby nám to líp uteklo.“

Jeffovi to připadá dojemné. Eva nic podobného nemá a určitě ani mít nebude. Ještě jednou přelétne očima ta kolečka. Kristepane, říká si, jak mám tolik dní přežít? Karel se vrací se čtyřmi fernety. Připíjejí si a současně si rychle vyměňují novinky o spolužácích: Tom jde na vojnu do Mikulova. Zuzana se vdala a ztloustla. Skippy tu medicínu snad vážně dodělá. Nyní se na hodinky podívá Jeff.

„Soudruhu svobodníku, proveďte loučení!“ říká Karlovi.

V životě si tu hloupou větu nepřestane vyčítat. Kvůli němu Karel Marii ani pořádně nepolíbil. Udělal z toho frašku.

„Provedu!“

Karel svou ženu teatrálně obejme a dá jí parodickou, příliš hlasitou pusu. Jeff poodstoupí stranou a Eva se k němu váhavě přivine.

„Opatruj se,“ pošeptá mu.

Políbí ho, ale Jeff si nepřestává uvědomovat, že je sledují i mnozí kolemjdoucí. Má z toho loučení divný pocit. Karel mezitím vezme do náruče Sebastiána.

„Tak snad pusu tátovi, ne?“ říká Marie.

Sebastián otce neochotně políbí na tvář. Jeho pozornost i nadále rozptyluje hemžení kolem: pán prodávající langoše, pískající kufr na kolečkách, drobný Vietnamec se dvěma obrovskými taškami. Náhle se rozhodne, že by se přece jen chtěl podívat na tu vitrínu s vláčky.

„To mi nevadí, že nejezděj,“ šišlá ve snaze o roztomilost.

Jeff si položí otázku, zda jeho touha mít děti je opravdová.

„Máma tě tam pak vezme, jo?“ říká Karel. „Jinak nám to ujede.“

Tohle je úplně poslední věta, kterou řekne synovi: Jinak nám to ujede. To však Sebastián pochopitelně netuší. Znovu se nespokojeně zakaboní a Karel ho už poněkud popuzeně postaví na zem.

„Odchod!“ zavelí Jeff.

Políbí Marii na tvář, zasalutuje Sebastiánovi a pohlédne na Evu; potom se obrátí a rázně vykročí směrem k nástupištím.

Poslední věta, kterou slyší Karel od své ženy, zní: A žádný Slovenky, jasný?

Od jeho smrti si proto Jeff dává na každém loučení velmi záležet; ví už, že kterákoli naše věta může být ta poslední.

„Povedená akce,“ říkává po skončení třídních srazů. „Fakt milý. Zuzana to dobře zorganizovala.“

„Bylo to s tebou moc fajn,“ loučívá se na konci víkendu s Alicí. „Vážně. Opatruj se, kočičko. A zavolej mi!“

„Bylo to tady jako vždycky moc příjemný,“ říkává Eviným rodičům, když odjíždí z Vrchlabí.

„Měl jsem si asi vzít tebe,“ dodává někdy žertem ke své bývalé tchyni a ona ho potěšeně pleskne po jeho stále hezké tváři.